O mně

středa 19. března 2014

Když vám navždy odejde někdo blízký...

Dneska odpoledne mi zazvonil telefon. Mamka volá, jupí, zrovna jsem jí chtěla volat, mám jí toho tolik co povídat! "Ahoj. Adri, děda umřel..." "Cože...?" Na víc jsem se najednou nezmohla. Slova došla...


Sedla jsem si, trochu se mi rozklepaly ruce. Další informace jsem už moc nevnímala. Položila jsem telefon a šla jsem zapálit svíčku. Aniž bych nad tím přemýšlela. Jako první se mi před očima vybavila fotka z mých prvních narozenin. Sedíme v zahradě, u třípatrovýho dortu s jednou svíčkou uprostřed. Já, babička a děda. Tenkrát ještě nešedivej. Tečou mi slzy a vzpomínám na to, kdy a za jakých okolností jsem ho viděla naposledy. Byla jsem u něj na návštěvě, seděl na gauči jako vždy, v televizi zapnutý sport a hlasitost snad na doraz. Babička se ji v kuchyni snažila překřičet tím, jestli nechci banán.

Slzy mi tečou dál. Myslím na babičku. Ta to bude mít teď nejtěžší. Právě ona ztratila "toho druhého". Babička je ale drsoňka, ona to zvládne. Myslím na moji skoro šestiletou sestřenku. Letos půjde poprvé do školy. Rošťanda, s dědou si vždycky ohromně rozuměla. A školila ho. Od správné mluvy až po zacházení s mobilem. Jak té asi teta vysvětlí, že děda už není? Myslím na bráchu. Už je dospělej, ale vím, že tohle s ním zamává. Měl dědu  moc rád. Pošťuchoval ho, dělal si z něj srandu, ale v dobrém. Chodil k němu na něco sladkýho, pro noviny, který děda posílal s věčně vytrhanýma křížovkma, tedy i s polovinou článků, z čehož mohlo mamku vždycky picnout. Chodil tam pro drobný, který děda schovával v hrnečku v obýváku. Snad jen pro něj. Nabízel bráchovi kabanos a mně staré kabáty a svetry po tetě. Nikdy nepochopil, proč je nechci nosit. Děda k nám chodil v létě na zmrzlinu a pak celá odpoledne vysedával na terase a rozprávěl. O Vánocích se mohl utlouct po mamky kremrolích, kterým říkal trubičky. Myslím na taťku. Neumím si představit, jak se může cítit, jak to zvládá a co se mu honí hlavou. Jsem najednou od všech tak daleko...

Kromě druhé babičky, která mi zemřela, když mi byl rok, mi ještě nikdo blízký z rodiny neodešel. Nevím, jak se chovat. Co mám říct svému taťkovi, až ho uvidím? Co se v takové chvíli dělá? Co říct babičce? Co si myslet? Co dělat?

Přemýšlím, jestli jsem dědovi někdy řekla, že ho mám ráda. Rozhodně ano. Když jsem byla malá, tak určitě aspoň stokrát. Stokrát. Není to málo? Vždyť prarodiče musí mít každý rád. Ty nemusíte poslouchat jako rodiče. S těmi se nehádáte jako se sourozencem. Ti vám neublíží jako vaše první láska. Ti vás jen rozmazlují a milují. Pamatuju si, jak jsme s dědou chodili do parku na houpačky a on mi vždycky koupil lízátko. Mamce jsem to neměla říkat. Nikdy jsem to nevydržela a mamka vždycky nadávala, že se mi zkazí zuby. Milovala jsem ty lízátka. A houpačky zbožňuju do dneška. Věděl děda dostatečně, jak moc jsem ho měla ráda? Snad jo. Znovu mu to ale už nepovím...

Měla bych to ale povědět lidem, kteří jsou stále okolo mě, kteří si to zaslouží a u kterých bych litovala, kdyby odešli, aniž by věděli, jak jsem je milovala. Budu jim to říkat!

Děda měl krásnej život. A má se určitě krásně dál...

Sorry za sentiment, ale muselo to ven...

7 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. smutné, upřímné a hlavně psané od srdíčka

    OdpovědětVymazat
  3. Děda se má v nebi dobře, věř mi! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Když ti někdo umře
    někdo hodně blízký
    dýcháš, těžko dýcháš
    nadechuješ, vypouštíš vzduch
    rychle, jen rychle
    prsa se ti zdvýhají
    myslíš, že plíce prasknou
    že to nevydržíš
    že tu bolest nevydržíš
    ...
    a pak...
    pak se to zklidní
    Dejdy

    OdpovědětVymazat

Všem děkuji za milé a podnětné komentáře, moc si jich vážím a dělají mi radost! :)