Jak zvládat stres? 9 jednoduchých triků, jak si rychle pomoci

Co si budeme povídat, tahle doba není úplně sluníčková. A je jasné, že dřív nebo později nás to všechno kolem začně pěkně užírat a možná budeme víc prudérní, než býváme obvykle. Jakože obvykle jsme samozřejmě všichni princezny, se kterými je radost trávit 24 hodin denně, že! Jak se tedy poprat se stresem, abychom pořád zůstali samý úsměv? Mám pár snadných triků.

1) Položte si zásadní otázku

Má smysl se kvůli tomuhle rozčilovat? Anebo naši oblíbenou - Umře kvůli tomu koťátko? Pokud odpovíte NE, nejpíš opravdu nemá smysl spotřebovávat na danou záležitost svůj čas a energii. Udělejte krok dál a nechte to plavat. Vždycky myslete na jedno - je to opravdu takový problém a stojí vám ten vztek za to?

2) Odbourejte stresovače

Stresujete se vždycky ve stejné situaci? Rozčílí vás vždy ti stejní lidé? Zamyslete se nad tím, co nebo kdo je reálný spouštěč vašeho stresu a pokuste se ho dobourat. Změnit výchozí situaci anebo se vyhýbat lidem, kteří vás zbytečně jen vytáčí.

3) Mějte záchranné lano

Nemůžete stresovače vyignorovat? Tak mějte alespoň záchranné lano. Respektive záchranou představu, na kterou si vzpomenete, když už to ve vás bude nejvíc vařit. Třeba sebe, pěkně na pláži u šumějícího moře, v ruce obří Piña Coladu... Už je vám líp? Tak vidíte, tak přesně na tohle si vždycky vzpomeňte, než úplně vybuchnete.

4) Dýchání vždycky zabere

Ne nadarmo se říká, že je nejlepší jakýkoli stres rozdýchat. Je na to jednoduchý trik. Sedněte si na židli, opřete si záda, uvolněte ramena a zhluboka se nadechněte nosem. Přitom myslete jen na to, jak se vám dostává vzduch do plic a jak se vám zvedá břicho. Následně vydechujte ústy a myslete na to, jak vypouštíte všechny špatné myšlenky ven z těla. Uvidíte, že se vám hned o něco uleví.

5) Vykřičte se

Neulevilo se vám? Tak si jednoduše zanadávejte. Odborníci dokonce tvrdí, že když si řeknete pro sebe několik sprostých slov, které obsahují písmenko „r“, opravdu se vám hodně uleví.

6) Humor? Nikdy nepřejde!

Když už nevíte kudy kam, zkuste si zavtipkovat. Na vlastní účet, na cizí účet, udělat si legraci z tučňáků v Grónsku. Smích léčí!

7) Vstávejte pravou nohou

No dobře, na tom možná váš den nestojí. Ale věděli jste, že prvních 5 myšlenek, které máte bezprostředně po probuzení, ovlivní celý váš den? A proto se pokuste nevstávat s tím, že „sakra, nechci vstávat, nechci do práce, nechci mluvit s lidma...“! Naopak si přehrajte v hlavě, co hezkého vás během dne čeká a pozitivně se nalaďte.

8) A co takhle žvejku?

Je dokázáno, že žvýkání podporuje mozkovou činnost, koncentraci a také odbourává stres. Takže pokud vás někdo naštve, šup pro žvejku!

9) Nadhled

Nadhled je opravdu skvělá věc. Představte si, že nastoupíte do horkovzdušného balonu a vzlétáváte. Zvedáte se ze země a stoupáte výš a výš. Všechny lidi a problémy necháváte na zemi pod sebou a ti jsou postupně menší a menší, dokud úplně nezmizí. Pak už se jen rozhlédněte kolem sebe na modré nekonečné nebe, které vás zklidní a třeba i inspiruje k nějakým novým a neomezeným nápadům.

Tak co, lepší? :) 

Moudro dne: Je luxus se na chvíli zastavit a popřemýšlet si

S fotkou, kterou vidíte pod těmito řádky, jsem měla vlastně původně jiný záměr. Stejně tak jsem měla úplně jiný plán na dnešní ráno. Nejdřív jsem si chtěla přispat. Pak jsem si řekla, že ne, že vstanu dřív a něco si přečtu, mám přece spoustu nových knížek. Nakonec jsem se vrhla na psaní tohohle článku, který mám v hlavě od včera a nedal mi spát.

Abyste byli v obraze, včera jsem dokončila první část svého koučovacího kurzu, na který jsem se na jaře přihlásila. Včera večer jsem měla závěrečnou zkoušku, která mě neskutečně povzbudila. Nejen, že se dostavila obrovská radost z toho, že jsem zase ušla kus cesty, že jsem udělala něco pořádného pro sebe a že jsem něco dokázala! Ale hodně mě nakoplo to, co mi na konci koučovacího rozhovoru řekla moje trenérka (v tu chvíli -  pro účely zkoušky - v roli koučovaného klienta).

"Tenhle rozhovor pro mě byl velkým zážitkem. Navodila jsi mi krásnou atmosféru, kdy jsem se opravdu mohla zastavit, nechat za sebou všechno, co jsem do teď řešila, a v klidu si chvíli popřemýšlet o sobě. To je totiž v dnešním rychlém a uspěchaném světě neskutečný luxus - mít chvilku jen pro sebe. A tys mi ji dala! A já si uvědomila spoustu věcí... Za to ti děkuju!"

Zahřálo mě to. Ale nejen proto, že jsem měla pocit, že jsem svou roli kouče splnila dobře, ale taky proto, že jsem si v těchto větách našla obrovský kus pravdy. Víte, ono opravdu není lepšího rádce pro váš život, než jste vy sami. A když si dokážete na sebe najít tu chvilku, kdy se zastavíte, zamyslíte se nad sebou, nad svými myšlenkami, necháte je v klidu chvíli plynout... najednou vidíte celý svět úplně jinak. Když si dokážete dopřát ten luxus, že si na sebe uděláte alespoň pár minut, je zcela zřejmé, že vám záleží na sobě samém. A že se máte rádi. A to je ten nejlepší start pro každé nové ráno, pro každé další setkání s někým druhým, pro každé další kroky, které podniknete ať už v práci nebo v soukromém životě, pro každé rozhodování, která hodláte ten den učinit.

A tak se zastavte, ať máte prostor pro to, rozhodnout se co nejlíp! 

Na konec mám pro vás jeden tip: nezůstávejte sami pro sebe nikdy v pozadí. Vždycky jste to nejprve vy a teprve potom všechno a všichni ostatní. Protože jste to právě vy, od koho jdou vaše rozhodnutí, vaše myšlenky, vaše další jednání a chování. A když se budete mít rádi, budete s láskou i jednat. S láskou a rozmyslem! A když budeme všichni nahlížet na svět s láskou a rozmyslem, bude to hned o trošku hezčí místo pro žití.

Co myslíte?
:)

Týnuš Třešničková a jak její osud rozpoutal vlnu hyenismu

Sorry, musím, já prostě musím. Musím to napsat, protože už dlouho se mi nestalo, že by se mnou nějaká zpráva a následné reakce na ni takhle zamávaly. Ano, dělám v médiích a marketingu už víc jak 10 let, jsem zvyklá na ledacos a vím, jak lidi umí být krutí a plní zloby. Pokud se navážejí do značek, nadávají na produkty nebo pomlouvají reklamy, budiž. Internet nám bohužel dává tu možnost projevit se v plné parádě i přesto, že k tomu nejsme zcela kompetentní. Ale když se pak lidi začnou tak nechutně navážet do lidského neštěstí, které způsobilo možná nadobro újmu na zdraví, nepochopím to...

Upřímně, nejsem žádný věrný fanda Týnuš Třešničkové, sem tam kouknu na její Instagram a to je tak všechno. Nicméně jsem člověk. Normální obyčejný člověk, kterého se dotkne i osud jiného člověka. Protože... mohlo se to stát i nám. A protože... i ona je člověk!

Už jen samotný fakt, co se Týnuš a jejímu příteli (i dalším zúčastněným) na dovolené stalo, je hrozný. Tohle prostě nechce zažít nikdo. A je jedno, jestli je ten člověk youtuber, manažer, pošťák, sportovec, prodavač nebo máma na mateřské. Pořád jde o živou bytost, které se ve vteřině otočil život naruby. Vůbec si nedokážu představit, co právě musí ona, její přítel a jejich rodiny prožívat. Dalším hrůzným faktem je zjištění, že když se něco tokového stalo, nikdo z přihlížejících nebyl ochoten pomoct. Ale nebyla jsem tam, tak tohle komentovat nebudu.

Nicméně co mě fakt zaráží a pobuřuje opravdu hodně, tak jsou komentáře lidí. Těch, kteří doposud vůbec nevěděli, kdo Týnuš Třešničková je, mají najednou jasno. Najednou o ní ví všechno. Troufají si ji soudit, urážet a plodit tak nechutný názory, až je mi z toho na zvracení. Je mi zle z toho, že žiju mezi takovými hyenami, které jen závidí, nevidí si na špičku nosu, nemají pochopení, ani ho mít nechtějí, chladí si svou vlastní zatrpklost na jiných a hlavně jsou najednou strašně chytrý.

Každý z nás se nějak živí, nějak vypadá a nějak se chová. Každý z nás je osobnost, která má právo žít svůj život podle sebe. Takže co? Budeme se za to odsuzovat, jo? Týnuš je napadaná za to, že má umělý prsa a vydělává si jako influencer. A co jako? Nemusím s ní přeci souhlasit, ale rovnou jí v jedné z nejtěžších chvílích života totálně sepsout?
Budu já vás soudit za to, že máte melír, lakujete si nehty a děláte na úřadě? Nedala bych nic za to, že jsou to i vaše děti a vaši přátelé, kdo Týnuš sledují, a tím jí ke slávě, penězům a všemu, co má, vlastně pomáhají. Ale tak to dneska prostě je. Dřív vydělávaly kšeftíčky jako pyramidy a letadla, dneska vydělává Youtube. Chcete taky mít tohle všechno? No tak není nic jednoduššího, než si sednou za kameru! Když jste tak chytří a tak rádi šíříte své "světové" názory mezi lidi, určitě by vám to šlo a za chvíli vás bude taky sledovat přes čtvrt milionu lidí... Je to přece hračka, ne?

Ať už se jakákoli tragédie nebo něco nepříjemného stane komukoli - bez jeho vlastního zavinění a aniž by on se snažil ublížit někomu jinému... nevidím absolutně důvod k tomu, aby se na něj ještě snášela vlna nenávisti. Myslím že ten člověk má co dělat sám se sebou a s tím, aby něco takového rozdejchal! A vždycky je tu navíc ten strašák - mohlo se to stát i nám...

Proto by možná bylo lepší užívat si života, trávit čas s těmi, které milujeme a rozdávat trochu lásky, porozumění a úsměvů. Třeba se nám to pak vrátí. A třeba pak takoví lidé, kteří sedí u Novinek a čtou všechny tragédie světa a nahazují tam nenávistné komentáře plné zloby a zášti - byť se jich to vůbec netýká a tématu nerozumí - budou čas trávit lepším způsobem, než někomu působit jen další bolest, vozit se po cizím neštěstí a zneuctívat lidské zdraví.

Soucítím s Týnuš a přeju jí brzké uzdravení s co nejmenšími fyzickými i psychickými následky.
A soucítím i se všemi těmi, kteří se neštítí napsat tak nechutný věci. Jsou to i vaše děti, které vyrůstají v tomhle světě, kterej vy sami tvoříte v to, čím se postupně stává...

Copak se dá láska vysvětlit?

"Prosím tě, můžeš mi říct, co na tom klukovi vidíš?" Tuhle větu jsem slýchala v pubertě od své maminky neustále. No jasně, kluk s kytarou, čírem a odřenými kalhoty se rodičům ne vždy jeví jako ideální partner pro život jejich jediné dcery a je pro ně nemyslitelné přizvat ho do rodiny jakožto budoucího tatínka svých vnoučátek... Ale pohled na věc se zkrátka liší. A pohled na lásku? Tak ten tuplem!

Zdroj obrázku.

"Co na něm vidím, co na něm vidím... Prostě ho miluju, ne?" Univerzální, jasná a stručná odpověď, na kterou neexistuje argument. Protože kdo dokáže vysvětlit lásku? Kdo ji dokáže rozumně obhájit? Pochopit? Láska lze akorát prožívat a potom ještě tolerovat. Toť vše, má milá maminko a všichni další pochybovači o mém vyhraněném vkusu na kluky. (smích)

Jadiná možná otázka může nakonec ještě přece jen vyvstanout. A to snad je ta, jak poznáte, že ho milujete?

No, nevím jak vy, ale určitě znáte ten pocit, kdy se vám z NĚJ zatočí hlava, sotva ho spatříte. Když jdete po ulici a vidíte někoho JEMU podobného, ihned vás píchne pod žebry. To, jak vám poskočí srdce radostí, když vás obejme. Políbí. Podívá se na vás tím SVÝM okouzlujícím pohledem a vy víte, že jste jediná na světě. A hlavně netoužíte po ničem jiném, než aby to takhle zůstalo napořád...

A na to by mi zase oponovala moje maminka... Láska se přece pozná podle toho, že spolu dva dokáží sdílet své zájmy, radosti i starosti, řešit spolu problémy a projít veškerými méně či více těžkými životními situacemi... Možná...

Jenže já jsem nenapravitelná romantička a jinak to už snad ani neumím. Jen když cítím motýlky v břiše, mám hlavu v oblacích, na tváři připitomělý úsměv a srdce naplněné láskou, jen tak umím být opravdu šťastná :)

S láskou... <3 

Čas na lásku

Povím vám příběh, který se opravdu stal. Anebo by se mohl stát, kdyby si lidé, kteří se mají opravdu rádi, nedávali pozor na to nejcennější, co mají. Na jiskřičku, která mezi nimi zažehla lásku a která vytvořila zdánlivě pevné pouto. Ale jak všichni dobře víme, to nejkrásnější je vždycky nejvíc pomíjivé. A o to nejvzácnější se musí nejvíce pečovat. A jak to dopadne, když na tohle lidé zapomenou?

Byla to láska na první pohled. On byl kytarista rockové kapely, zářivý úsměv rozdával na všechny strany, sametovým hlasem zpíval o západu slunce a jeho uhrančivé oči přitahovaly pohledy dívek jako magnet. Energie a optimismus z něj sálaly na míle daleko, jeho dobrá nálada byla jako droga pro všechny přítomné a jeho nakažlivý smích zaplnil celý klub. Ona byla křehký blonďatý andílek s čertíky v očích. Jejímu sarkastickému humor doplněnému koketným kukučem nešlo odolat. Domů z koncertu odcházeli ruku v ruce…

Byli spolu už několik měsíců a pro každého, kdo je znal, byli dokonalý pár. I oni sami si mysleli, že jím jsou. On měl svou kapelu a koníčky, ona měla svou práci a své kamarády.

Připadalo jim v pořádku, že se na sebe pořád těší, že si pořád mají o čem povídat, že mají každý svůj život a patřičnou volnost. Nedošla jim však podstata věci. Těšili se na sebe proto, že času, který spolu strávili, bylo jako šafránu. Že témata k hovoru, která stále nedocházela, se točila kolem práce a kolem jiných lidí, se kterými trávili čas. A že volnost, kterou si dávali, neznala mezí.

Rok se s rokem sešel a oslavili první Vánoce ve svém novém společném bytě. Užívali si klidu, míru a pohody a plánovali, co udělají s tou spoustou času, který na sebe teď budou mít, když bydlí pod jednou střechou.

Nový rok ale přinesl změny a překvapení. On vyhrál v soutěži kapel a byl vyslán na celorepublikové turné. Začal mnohem více cestovat a mnohem méně spát ve vlastní posteli. Ona byla povýšena v práci, což sebou neslo větší zodpovědnost a více hodin proseděných v kanceláři. Potkala spoustu nových a zajímavých lidí, se kterými toho měla tolik společného a tak si s nimi rozuměla. Přesto, že jejich byt byl útulný a malý, míjeli se v něm jako dva tryskáče na obloze.

Netrvalo to dlouho a přišla první velká krize. Ona se vrátila pozdě z práce, on zapomněl na jejich výročí, ona plakala, on se vztekal a vyčítal jí její kamarády, kteří jsou pro ni jistě důležitější než on, ona mu připomněla všechny jeho koníčky, které jsou pro něj důležitější než jejich vztah. Místo toho, aby si v klidu společně sedli, probrali problémy a snažili se najít schůdné řešení, šel si každý po svém. Byli natolik zahrnuti povinnostmi, že nakonec úplně zapomněli, že se pohádali. Zapomněli i na to, proč se pohádali. Jenže zakopnutím problémů pod postel se bohužel nic nevyřešilo a samozřejmě také nic nezměnilo.

Dál kolem sebe chodili jako cizinci, ona u ucha telefon s pracovním hovorem, on před sebou papíry s novými písničkami a v hlavě starosti ohledně nové desky, kterou chce kapela v nejbližší době vydat. Když si jeden chtěl promluvit, druhý neměl čas.  Když se na ní navalily starosti, on nikdy nebyl doma, aby ji utěšil, objal a pohladil. Když se jemu nedařilo, ona nikdy nebyla po ruce, aby ho podpořila a povzbudila. Když jednoho ničila samota, druhý byl příliš daleko na to, aby ji stisknutím ruky zahnal. Když jednoho ničil stesk, druhý byl  příliš zaneprázdněný, než aby ho laskavým slovem zažehnal.

Na nočním stolku se choulilo pár společných fotografií, které zapadávaly prachem stejně jako za okny noční krajina sněhem. Byly tady další Vánoce. Uplynul přesně rok a jim to oběma konečně došlo. Čas, který spolu mohli proměnit v nezapomenutelné společné chvíle, jim protekl bezcenně mezi prsty. Volnost a vzájemnou důvěru vyměnili za pracovní povinnosti a pozdní návraty domů. Z radostí se staly starosti,  roztomilé tlachání přešlo v hádky, chvíle samoty začal vyplňovat někdo jiný a místo “miluju tě“ říkali si “teď nemám čas.“

Novoroční předsevzetí už si řekli každý zvlášť. Každý pod svou střechou, bez objetí, bez polibku, bez vřelého úsměvu toho druhého, bez plamínků očekávání společné budoucnosti a bez společných plánů. Každý sám. Když odbíjela půlnoc, oba si vzali do ruky diář na další rok a na první stránku si napsali své novoroční předsevzetí. Překvapivě bylo naprosto stejné. „Vždycky, za každé situace, si najdi čas na lásku!“

<3 

Kéž by lidi byli Mimoni...

Občas bych chtěla, aby byli na světě místo lidí Mimoni. Ti opravdoví – roztomilí a vysmátí.

„Nemám práci, fňuk!“ „Mám moc práce, fňuky fňuk!“ „To je zase horko!“ „Ježiš, proč dneska nesvítí slunce?“ „Proč, proč zrovna já?! Proč se musel ten nehet zlomit zrovna mně?!“ A tak dále, a tak podobně… Znáte to, ne? Lidi si pořád na něco stěžují, nikdy nejsou spokojení s tím, co mají a tak nějak jsou stále nešťastní. Jsou zkrátka vlastnosti, které u lidských tvorů občas silně postrádám. Lidi by si měli vzít příklad z Mimoňů. Proč?

Mají dobré srdce
Mimoni dělají všechno s tím nejlepším záměrem. Co na tom, že to občas nevyjde, jejich jednání postrádá smysl nebo se zvrtne v naprostou tragédii? Mysleli to dobře. Jednají s čistým svědomím a srdcem na dlani. Díky tomu taky z každé katastrofy vykřešou dobrý skutek, který končí happy-endem.

Nic není problém
Už jste někdy slyšeli říct Mimoně, že to nepůjde, že to dělat nebude, že to či ono je problém? Ne! Stačí, když je jasně stanoven cíl a mají přesnou vidinu odměny. Takže let´s go, střemhlav se pustí do každé výzvy… protože na konci je vždycky nějaký ten BANANA!

Mají kupu kamarádů
Mimoni drží při sobě. Mají kolem sebe vždy spoustu kámošů, kteří je podpoří, podrží, nenechají jeden druhého ve štychu. Nezávidí si, nehází si klacky pod nohy, naopak se podporují a táhnou za jeden provaz.

Jsou pořád vysmátí
Není třeba řešit vzhled a make-up, mít co nejstylovější oblečení a co nejnovější elektro doplňky. Stačí natáhnout lacláče a nasadit ten nejkouzelnější úsměv, který jim vydrží celý den. Možná i celý život...

Máte občas podobný pocit?

Natáhněte pomocnou ruku... třeba i jen tak

To jsem takhle před pár dny buzerovala jednoho svého editora ve StudentPointu za to, že neudělal něco včas, jak měl, a on se mi omlouval s tím, že už se nedostal k počítači protože ho má teď zakázaný? Co prosím? No, od doktora, ochrnul jsem totiž na půlku obličeje a nemůžu teď moc pracovat na počítači, protože mě z toho bolí oko a hlava. Hmmm...

Toto sdělení mě přivedlo opět k zamyšlení. O Vánocích jsem tak trochu s ironií v hlase (nebo aspoň v hlavě) přála všem svým stejně starým kamarádům "Hlavně to zdravíčko..." Jo, jasný, haha, v tomhle věku si budeme přát zdraví, dobrý. No, jenže ono jo.

Dokážete si představit, že se jednoho krásného dne probudíte a svět už najednou nebude tak krásný jako dřív? Něco se stane, cokoli, co změní váš život. Na chvíli, nebo navždy, to je jedno. Najednou to nejste vy a nežijete svůj život, najednou je všechno jinak. A nemluvím zrovna o případu, kdy vyhrajete padesát milionů ve Sportce...

A proto?

Každý by si měl umět uvědomit krásné okamžiky, které prožívá. Měl by si vážit všeho dobrého, co má. A také všeho dobrého, co může dělat. Víte, mám pocit, že lidi se v dnešním světě nemají tolik rádi, jak by mohli. Sami sebe i sebe navzájem, to je jedno. Každý si kope za sebe, zahřívá si tu svojí židličku, kouká se tupě jen před sebe, a to ještě ne moc daleko.

Možná by někdy stálo za to zvednout hlavu, rozhlédnout se a třeba se zeptat, jestli nemůžete s něčím pomoct. Proč? Protože lidé jsou dneska dost hrdí na to, aby o pomoc nežádali. Ale často rádi využijí nabídky. A nikdy nevíte, kdy sami budete potřebovat takovou nabídku.

Víte, jak se může člověku ulevit, když vidí nataženou pomocnou ruku a povzbuzující úsměv?

Jsme posedlé kosmetikou?

Možná se vám bude titulek článku zdát legrační nebo nadsazený, ale včera jsem měla extra zamýšlecí den a tohle téma mi nějak nejde z hlavy. Někdy to prostě mám - takové to dumání, bloumání, pozastavování se nad jinak úplně běžnýma věcma... A tak jsem se, při lakování nehtů, pozastavila nad tím, jestli je to všechno, co pro svou krásu děláme, ještě vůbec normální...

Vezměte si, kolik kosmetiky běžně denně vyplácáme... A to říkám rovnou na úvod - žádný hejty, protože zastávám názor, že pokud je tady možnost, kdy může ženská vypadat líp, ať ji rozhodně využije. Vlastně nechápu slečny v mém věku, které jsou kosmetické panny, zvlášť, pokud by jim minimálně nějaká pečující řada neuškodila... ale to už jsme jinde.

Jde mi o ty, které jsou přesným opakem - ty, které řeší jen kosmetiku a krásu. Denně na sebe vypatlají kilo make-upu, aby se líbily, ale když je pak spláchne sprcha, déšť nebo náklaďák, co vjel do kaluže, mají po hehe a nepozná je ani jejich vlastní matka. Je to jen hra? Nějaká role? Póza? Paralelní vesmír? Děláme ze sebe prostřednictvím chemie úplně někoho jiného... Zvenku. Ale víte co? Ovlivňuje to samozřejmě i našeho ducha.

Jasně, já tady mám co moralizovat, sama bez řasenky nevylezu z bytu, bez tvářenky si připadám jako nahá, jsem schopná poslední stovku před výplatou dát za nejnovější lak na nehty a mám doma načatých asi 5 různých make-upů, které používám podle nálady. Pipina prostě! A tak jsem se zamýšlela nad tím, co mě k tomu vede. Je to to, že je všechno tak dostupné? Že se nechám nalákat na všudypřítomnou reklamu? Že chci být in? Nebo že chci fakt zaujmout a dobře vypadat? Přesto, že mám doma chlapa, kterýho zbožňuju, líbím se mu i nenalíčená a nesnáší "vůni" odlakovače? A přesto všechno spotřebuju kosmetiky, že by se z toho, kdyby to šlo, najedla jedna celá vesnice... Prostě mě to baví, to je to!
Nicméně pořád mám, na rozdíl třeba od jistých blogerek, tolik soudnosti, že si za každou cenu nevynucuju kosmetiku od firem a jejich PR oddělení... ale to už je na úplně jiný příběh, který nejspíš brzy přijde :)

Ale zpět... Lakujeme si nehty, barvíme si vlasy a obočí, necháváme si nalepovat umělé řasy, měníme si barvu pleti make-upy, nanášíme si barvu na víčka, pod víčka, na líčka... Utrácíme mraky a mraky peněz za chemii, která nás přetvoří v jinak vypadají bytost. Staráme se tolik o svou kosmetiku, že zapomínáme na to, co je skutečně důležité... Někdy to až překračuje hranici toho, že jen chceme dobře vypadat. Někdy už se z kosmetiky stává naše posedlost. Všechno mít, všechno vyzkoušet...
Jsme mazané všemi mastmi a já ptám, jestli je to vůbec v pořádku. Jestli je tohle normální, jestli jsme to stále ještě my?

Co myslíte?

Foto: deviantart.com

Proč je tak těžký nežrat?

No ne, přiznejme si to všechny... Kolikrát už jste si kdy řekly, že budete držet dietu, očistu, detox, půst? Že prostě nebudete nějaký čas tolik (nebo vůbec) žrát? A jak to nakonec dopadlo? Blbě... Protože proč? Protože všude jsou samá lákadla, návnady a šidítka. A co my potom...? Chuděry!

Tak si vezměte můj případ, jo? Je neděle večer a já mám odhodlání! Týden budu jíst velmi, opravdu velmi zdravě, žádné pečivo, sladkosti, slanosti, kávu, alkohol atd, atd, znáte to. A prostě od pondělí začnu, děj se co děj.

Je pondělí ráno, vstávám, slunko svítí, ptáčkové zpívají a mé odhodlání nežrat nezná hranic. Připadám si už teď minimálně o dvě kila lehčí. Dávám si teplou vodu s citrónem a maluju se do práce, projíždím Instagram a utírám si sliny. Proč jsou najednou všechny posty o jídle? ... nazouvám boty a mažu. Po cestě míjím první nástrahu - kavárničku u nás v ulici, kde dělají Italové čerstvé ranní pečivo. Odolávám a upaluju dál. Po cestě tramvají mi pípá SMSka od šéfové, abych jí po cestě koupila croissant u Paula. Trpělivě stojím frontu pěti lidí přede mnou a snažím se nedýchat a nekoukat, abych nedostala chuť na ty jejich předražený dobroty...

Přicházím do práce a cítím vůni čerstvé kávy. Kousnu se do rtu a uvařím si zelený čaj. Dám si bílý jogurt s banánem, přestože naše asistentka chodí po patře a nabízí všem sladké pečivo, které zbylo z ranního meetingu. Ne, děkuji. Znovu se koušu do rtu a v duchu nadávám na všechny pekárny světa!

Nadešla doba oběda, juhů. Dáme si salátek v Delmartu? Zdravý, dobrý, který zasytí? No, rádi bychom, nicméně ta fronta je minimálně na půl hodiny a tolik času dneska nemáme. Volíme tedy alternativu, kolegové se cpou smaženým hermelínem s hranolky a domácí tatarkou, zapíjí to pivem. Já chroustám rukolový salát, zapíjím ho vodou a mám chuť zemřít! Dáme si po obídku čokoládku? Proč mě moji kolegové nenávidí?

Zpět do kanclu, kde se slaví narozeniny a krájí se dort... nemám slov! Žvýkám mentolový Orbit, piju vodu a modlím se, ať už to jejich Happy birthday skončí.

Po práci mažu ještě na schůzku. Kávu? Sklénku vínka? Ne, děkuji, jen mátový čaj. Mám pocit, že kdybych si dneska ještě lokla vody, buď se utopím, nebo pobliju. Dortík? To je jako nějaká provokace?

Cestou z metra cítím vonět pizzu (tu miluju!), vidím za vitrínou Ječmínka samé sladkosti, mám pocit, že jakákoli inzerce, kterou po cestě vidím, je na jídlo, chlápek v metru dlabe křidýlka z KFC a to dítě, co si vítězoslavně nese svou točenou zmrzlinu a culí se od ucha k uchu, by si zasloužilo mučení!

Po neskutečně dlouhém dni přicházím domů, kde mě už ve dveřích udeří do nosu vůně guláše, který přítel připravil k večeři. Nevím, jaké máte zkušenosti s chlapama, ale odmítnout jejich jídlo, to je horší než jim říct, že dneska nebude žádný sex... A tak po celém tom dlouuuhém dnu usedám k televizi, láduju do sebe guláš, zajídám ho křupavým chlebem, zapíjím plechovkovým pivem a kývám hlavou, když se mě přítel láskyplně ptá, jestli mi chutnalo a jestli chci ještě přidat.

Má dieta se odsouvá na neurčito. Teď jsem konečně šťastná :)

Kradete? No a co!

Nejen u mě v komentářích pod článkem jsem narazila na ohrnováním nosu nad kosmetickými značkami, které "kopírují" svými výrobky "originály". Nevím, jestli si toho začínám víc všímat nebo jestli lidi začínají víc rýpat nebo o co tady vlastně jde, ale jedna velmi vášnivá debata pod fotkou "originální" a "okopčené" tvářenky na jednom Instagramu mě donutila se zamyslet...

Existuje opravdu nezávazný sex?

Zajímalo by mě, kde se bere to předurčení, že kluci si chtěj jen užít a holky hledaj vztah. Bez výjimek. Ale co když je tu ještě jiná možnost?
Chlapi si chtějí prý jen užít, aniž by řešili, co bude dál. Druhá polovina lidstva údajně sex na jednu noc neuznává, minimálně ne bez pověstného telefonátu dva dny poté. Ale co když je tu ještě třetí varianta? A to ta, že oba účastníci onoho aktu lásky do toho jdou s tím, že to bude nezávazný sex na jednu noc, nic dalšího si od toho neslibují a prostě si to oba jen užijí?

Foto: deviantart.com/iluvhorsez1297

Nezávazný sex či sex na jednu noc nemusíte mít striktně s tím, koho si zrovna ten večer nabrnknete v baru, tedy s někým neznámým. Ono to jde i s někým známým. Ne kamarádem, jen prostě s někým, s kým to nejde jinak.

Skvělej koncert, hodně pití a zábava v plném proudu. On je ten večer se svými přáteli, ona odolává na baru svodům podivného podnapilého individua. On a ona - znají se, možná už spolu dřív sem tam zaflirtovali. Stále je tam ale to napětí, to vzrušení, ta jiskra. Ale není to pár, který by se vodil po městě za ručičku, není to pár, který by si chatoval celé dny… Není to pár! A nikdy nebude, oba to ví.* Přesto je to k sobě táhne. Alespoň na chviličku…

„Mám dole tágo, chceš hodit domů?“ „Jasně, díky!“ Vlastně ji zachránil od toho vtíravého týpka na baru. On i ona končí v jedné posteli. Však nikdo neříkal, kam domů… Oba ví, že to bude skvělý, oba ví, že si nemusí s ničím lámat hlavu, prostě jde jen o sex. Ano, bylo to skvělý, s ničím si nikdo nelámal hlavu a šlo jen o sex. Usínají v objetí, probouzejí se každý spořádaně na své půlce gauče. Ona se zvedá, on ji ještě políbí letmo na čelo. Otázky nejsou, další řeči jsou zbytečné. Úsměv, mávnutí.

O pár hodin později přijde smska: Já byl asi trochu opilej. (smajlík) Odpověď je okamžitá: Já taky. (smajlík) Toť vše, přátelé.

Život jde dál a vy s ním. Každý svou cestou a bez vytáček. Vzpomínku na onu noc odvál čas. Přesto vás třeba sem tam píchne v podbřišku, když si s úsměvem na tváři vzpomenete na možná nejlepší milování v životě. Víc ale neřešíte. Tomu se říká nezávazný sex, dámy a pánové.

*A že jsem kámoš, přidám ještě jedno moudro. Nikdy neříkejte ve vztahu „nikdy“ a nemyslete si, že zrovna vy dva už spolu nemůžete být. Nevíte, pokud nemáte křišťálovou kouli – a pokud máte, půjčte, prosím, prosím, co bude zítra, co za měsíc, co za rok. Třeba ne teď, ale jednou, jednou spolu klidně skončit můžete. A kdo ví, jestli na jednu noc nebo na zbytek života.

A jak jste na tom s nezávazným sexem vy? :)

Fandím bloggerkám aneb co po nás zbude

Že vás titulek tohoto článku zmátl a vy nevíte, co tím chtěl básník říct? Není to tak složité, jak se zdá... "Co by po vás zbylo, kdyby se po vás právě teď slehla zem?" Tuhle otázku nám položila před pěti lety jedna paní profesorka během semináře Média a komunikace. A já na ni nedokážu zapomenout a pokládám si ji snad každý den. Mám totiž pár takových malých denních cílečků. A jedním z nich je třeba to, abych každý den udělala něco, co by po mě mohlo zbýt, kdybych se večer propadla do země a už nikdy nebyla.

Pořád nechápete, o co mi jde? Tak znovu a jasně. Když se nás tenkrát paní profesorka zeptala na onu obligátní otázku, nevěřila jsem totiž vlastním uším. Drtivá většina tehdy dvacetiletých lidí odpověděla, že nic. Nic, plyšáci nebo prach, to by po nich prý zbylo. Co prosím? To jako za svých dvacet let života nic nedokázali? Vůbec nic?

Nechci se nijak vytahovat nebo machrovat, to vůbec ne. Ale víte, jak jsem byla ráda, když jsem tehdy mohla říct, že by po mně zbyla aspoň kopice novin, ve kterých mám články, několik časopisů a pár internetových fejetonů?

Od té doby uplynulo už pět let a vzhledem k tomu, jak moc jsem si onu přednášku vzala k srdci, mohla bych teď jmenovat mnohem víc. Kopice novin mi zůstala ve skříni dodnes, ale přibylo k ní třeba režírování maturitního plesu, první nahrávka s mojí pseudokapelou, mraky dalších článků na různých portálech, moje teď už dvou a půl leté působení ve StudentPointu jakožto redaktorka, editorka a šéfredaktorka, veškerá redakční práce, kterou jsem udělala už ve dvou různých dalších zaměstnáních a nakonec i můj blog. Ale ať už tady tím plácáním se po ramenou moc neprudím...

Chtěla bych tímto vlastně vzdát hold všem bloggerkám, které svědomitě makají na svých blogách, na svých projektech, které jen nelelkují a neztrácejí čas pouhým sledováním světa kolem sebe, ale píší o něm, žijí ho! Vlastně se klaním všem, kteří jsou schopni a ochotni investovat svůj čas do něčeho, co po nich zůstane. Do tvoření, budování, do sebe i do ostatních. Zároveň děkuji všem, kteří mi kdy předali nějaké moudro, investovali do mě svůj čas a energii, snažili se mě něco naučit a něco mi předat. Také si vážím všech, kteří umí naslouchat a nějaké ty chytrosti a rady přijali ode mě.
Takových lidí si nikdy nepřestanu cenit, ať už takto investují do čehokoli.

Otázka za zlatého bludišťáka zní: Co by zůstalo po vás, kdyby vás právě teď někdo vystřelil mimo vesmír?

P.S. O tom, jak jsem se dostala k psaní si můžete přečíst ZDE. 
A jestli mi někdo namítne, že na to či ono nemá čas, tak si přečtěte TOTO.

Jděte si za svými sny!

Dneska mám zase povídavou, takže si opět vyliju srdéčko. Tentokrát si možná i trochu zanadávám. Ale hlavně vás chci všechny nakopnout! Ne, nebudu vám atakovat pozadí. Ale možná trochu vaše hlavinky. Snad....

Zasnít se a jít!

Víte, strašně často slyším své kamarády a známé mluvit o tom, co by v životě chtěli. Tedy v tom lepším případě, protože mám i spoustu dospělých kamarádů, kteří neví, co vlastně se životem. A pardon, ale skoro ve třiceti se mi to zdá lehce ujetý. Ale budiž. Pak znám ale hodně těch, kteří jistou představu mají. Ale...? Umí o tom jenom kecat a houby, houby, slavný soude. (Houby mimochodem teď fakt rostou, babička je tahá na kila).

A já se ptám - proč, proboha živýho, nejdou za tím, co chtěj? Co si vysnili? Co by si přáli? Co chtějí dokázat? Proč jen sedí doma na zadku a fňukaj? Poserové!

Samozřejmě, ne každá cesta je snadná, sluncem prosvícená a fialkami provoněná... Na stromech bohužel nerostou zlaťáky a holky nečekají s otevřenou náručí kolem těhle cest (krom jisté E55). Proto, vážení, musíte zvednout zadek a trochu se zasnažit. Musíte prostě začít makat na tom, abyste dosáhli svých snů a cílů.

Pro úplné začátečníky mám pár rad:
1) ujasněte si, čeho v životě, nebo aspoň v blízké budoucnosti chcete docílit
2) zamyslete se nad tím, které kroky k vašemu cíli vedou
3) DO IT, sakra!

Chceš najít partnera pro život? Tak se seber a jdi tam, kde bys někoho k sobě vhodného mohl potkat! Chceš být spisovatel? Tak napiš knihu! Chceš se naučit cizí jazyk? Tak vyraz za hranice! Ano, a jsme u toho. Hranice. To je ono. To je to, co nás brzdí. Hranice a limity, které si sami vytváříme, které si sami vymyslíme, nasadíme si je do hlavy a nemůžeme se přes ně přenést.
Víte, na tohle mám jednoduchou radu. Vykašlete se na jakékoli hranice! Žádné neexistují! Tak si je přestaňte vymýšlet a raději otevřete mysl i náruč všemu, co chcete získat, dosáhnout a mít. Zbourejte všechny zdi, odkopněte překážky a jděte si přímou cestou za svým. Člověk přeci dokáže vše, co si jen umí připustit!

A jak jste na tom vy se svými sny? Plníte si je? Umíte si jít za svým?

Proč nejsme krásní?

Minulý týden jsem si přečetla v příloze MF Dnes zajímavý článek o kosmetice. Pobuřující a tázavý článek. Autorka se podivovala nad tím, proč, když máme dneska na světě tolik "báječné, úžasné, zázračné, léčivé a omlazující" kosmetiky, kterou denně používáme, proč tedy nejsme všichni stále mladí, krásní, bez vrásek a chyb. Odsoudila veškerou kosmetiku jako "zbytečně drahé nanic" a reklamy jako "klamání spotřebitele".
A já se ptám, je tomu opravdu tak? Měla paní redaktorka pravdu?

Ano, na fotce jsem já. A možná přemýšlím o tom, co definuje naši krásu...

Každá kosmetická značka by měla být zkoumána, testována a měla by přijít s pravdivou reklamou. Naslibovat hory, doly, černý les a výsledek skutek utek, určitě není politika žádné kosmetiky. Vždyť na co lživé reklamy, lidé a jejich osobní zkušenosti, to jsou nejlepší zdroje funkčnosti a zárukou spokojenosti. No, a o to jde. Být spokojený.

Ale zpět k jádru pudla. Proč tedy nejme už všichni dokonalí, když denně používáme tu zdokonalující kosmetiku, která zaručuje skoro zázraky? Víte, já jsem toho názoru, že když je paní přes šedesát let a nemá žádnou vrásku, je divná, vypadá nepřirozeně. Když jde po ulici holčička, které ještě teče mlíko po bradě, ale make-up má jak panenka Barbie, taky mi něco nehraje. Ale když se tak cítí dobře, tak co by ne. Ale kdybychom tu po světě chodili všichni mladí a bez jediného kazu, nebylo by to trochu divný?

Všichni víme, že samotné krémy, séra, oleje, mastě a další serepetičky nám "být stále mlád" nezaručí. Však to také žádné ani neslibují. Takže žádná klamavá reklama. Ale udělají především toto. Dodají nám sebedůvěru! A to je podle mě to nejdůležitější. Ne, nikdo z nás neomládne. Nikdo z nás nebude vypadat jak po plastice. Ale není úplně zbytečné používat zkrášlovadla. Protože díky nim může každý z nás vypadat alespoň o trochu líp.

Kosmetické přípravky alespoň trochu zakryjí naše chyby. Alespoň trochu dají vyniknout našim přednostem. A my se budeme cítit alespoň trochu líp. A to je princip kosmetiky, to je ten důvod, proč ji budeme pořád a pořád kupovat, proč budeme zkoušet stále nové a nové věci. Protože chceme mít pocit, že nám to sluší! Potřebujeme si k tomu pocitu nějak pomoct. Protože každý je krásný přesně tak, jak se sám cítí.

Mějte se a smějte se, třeba pak nebudou vidět vaše vrásky na čele ;) 

Můžou fungovat vztahy na dálku?

Minulý týden jsem seděla s kolegyněmi na obědě a mezi příbory padlo téma "Vztah na dálku". Z pěti holek ho 4 obhajovaly a tvrdily, jak by si to jinak ani neuměly představit. Jedna už takhle "chodí" s přítelem dva roky, jiná dokonce čtyři. Všechny mají další a další kamarádky, které tento druh vztahu praktikují a všechny jsou náramně spokojené. Jen jedna kolegyně, o něco starší než my, vztah na dálku zavrhovala. PO vlastní špatné zkušenosti. Já jsem zarytě mlčela...

Zdroj: deviantart.com

Mlčela jsem a přemýšlela jsem, jestli bych něčeho takového byla vůbec kdy schopná. Vidět se se svým chlapem jednou za dva měsíce na víkend? Co to je? Dá se to považovat vůbec ještě za vztah? Ano, Skype a další vymoženosti moderní doby vás k milovanému člověku umějí už slušně přiblížit a zprostředkovat vám v podstatě veškeré vjemy, po kterých člověk zatouží nebo o které se chce podělit, ale... Ale objetí blízké osoby vám ani ten největší plyšový medvěd prostě nenahradí. 

Nevím, jestli jsou dnešní mladé dámy už tak emancipované a nezávislé, že chlapa nepotřebují. Ano, když jsem při utření pusy ubrouskem utrousila, že si něco jako vztah na dálku neumím dlouhodobě představit, že bych asi bez chlapa tak dlouho být nemohla, byla jsem okamžitě označena za "závislou na chlapovi"! A hotovo, škatulka uzavřena. 

Nemyslím si, že by člověk, který má svou práci, své kamarády a své zájmy musel být závislý na druhé polovičce jen proto, že vedle něj chce večer usínat, ráno se probouzet, při úspěchu si s ním osobně plácnout a v těžkých chvílích se mu schoulit na pár vteřin pod křídlo. Naopak si myslím, že udržet takový vztah je mnohdy mnohem těžší, než mít vztah jednou za dva měsíce na víkend. Možná jen dnešní mladé nezávislé slečny neví, co to "mít vztah" doopravdy obnáší...

A co vy, milé dámy, jste pro vztah na dálku? :)

Recept na štěstí?

Kdo z nás všech lidiček na tomhle světe netouží po tom být opravdu šťastný. Mnozí sice ani neví, jak by měli své štěstí definovat, ale i tak po něm prahnou. Každý si ke svému štěstí prošlapává svou vlastní cestičku a snad se více či méně přibližuje svému snu. Existuje ale nějaký univerzální recept na štěstí? Přesná dávka určitých ingrediencí, jako když pečete bábovku...?

Snažím se na to přijít... Po dlouhých úvahách jsem si vymyslela vlastní recept...