Plánování

Jsem plánovací maniak. Kdo mě zná, moc dobře to ví. Navíc jsem v plánování mistr. Ale nedej bože, když mi někdo moje plány naruší. A přitom sama umím plány obratně měnit. Hlavně těm druhým, viď, mami :) 

Plánuju, protože nerada plýtvám časem. Chci každý den, každou hodinu využít naplno, co nejvíc efektivně. Buď toho co nejvíc udělat anebo zažít. Proto třeba nesnáším, když musím na někoho nebo na něco čekat. Jen u Lucie jsem si na to už zvykla a odpouštím jí. Nemám ráda, když mi někdo neodpoví, když mu píšu, když mi nezvedne telefon, když mu volám a když neudělá, co slíbil. Jsem náročná. Ale to i sama na sebe. Když si něco vezmu do hlavy, většinou nedávám moc velký prostor pro odkládání. Proto mám ráda krátkodobé cíle. 

Jak říká můj muž: Chci všechno, hned a hodně. 

Navíc chci, aby to všechno, co si naplánuju, bylo dokonalý. Jsem velká perfekcionalistka. Myslím, že je fakt těžký se mnou žít nebo pro mě pracovat. Ale zase se se mnou člověk nenudí. 

Má to ale i další výhody. Třeba nádobí - zásadně ho myju hned po tom, co uvařím nebo co dojíme. Nikdy ho nenechám ve dřezu. A to dokonce ani když jsou tři hodiny ráno a odešla od nás návštěva, se kterou jsem vypila karton Prosecca. Prostě jdu a umyju skleničky, teprve pak si jdu lehnout. 

Když si udělám plán a pak ho z nějakýho záhadnýho důvodu nemůžu dodržet, jsem celkem nepříčetná. Ovšem když plním, co jsem si stanovila, odškrtávám si TO DO list, jsem všude, kde jsem být chtěla, vidím se s lidmi, se kterými jsem si přála se vidět, když mám prostě všechno ze seznamu "hotovo", jsem dokonale šťastná, vyrovnaná, uspokojená a mám energii na další plány. 

Btw, fakt nesnášim nicnedělání a zastávám názor, že odpočívat se dá i aktivně. 

A proč to celý píšu? Protože jsem dočetla knihu Organizační porno, která pro mě byla úplně k ničemu a naprostá ztráta času. Jsem na sebe naštvaná, že jsem tomu ten čas věnovala, ale zase jsem ráda, že jsem knížku dočetla a mohu ji zhodnotit celou. No prostě dotahování věcí je další moje libůstka. 

Možná jsem blázen. Ale možná se mnou máte něco (aspoň něco z toho) společného, co? :) 

Jak si navodit domácí pohodu?

Odpočinek, příjemná atmosféra a klid na duši, to je přesně to, co tak nějak víc a víc potřebuju. Občas zajdu na masáž, sem tam vyjedeme do wellness, ale nejzásadnější je mít příjemné prostředí doma, tam nakonec (hned po práci) trávíme nejvíc času. Takže tady je pár tipů, jak si to doma zpříjemnit... 

První a zásadní věcí pro mě je sladění interiéru a mít doma čisto a uklizeno. Musím mít všechny věci srovnané na svém místě, jedině pak dokážu být doma v klidu. Naštěstí mám tak malý byt, že to není vůbec problém :) Kromě toho se ráda obklopuju květinami, svíčkami a fotkami přátel. 

Když už je řeč o květinách, tak rozhodně potřebuju čerstvé květiny. Kupuju si je pravidelně, občas je i dostávám, každej, kdo mě zná, ví, že kytičkou mi vždycky udělá velkou radost. Jakmile přijdu z práce domů a vidím na stole kytici, hned mám lepší náladu. 

Vůně, další věc, která je pro mě doma velmi důležitá. Prostě vůně domova :) Po všech možných zkušenostech se svíčkami, difuzéry a tak dále se mi osvědčilo mít difuzér a esenciální oleje od Day Spa, protože ty opravdu provoní okamžitě celý byt. Momentálně miluju dvě vůně - citron a mátu, které si ideálně mixuju dohromady. Tahle kombinace mi dokáže nakopnout mozek, když potřebuju hodně pracovat. 

TIP: Kdybyste si chtěli pořídit tyhle esenciální olejíčky, mrkněte na stránky Day Spa Shop a v košíku zadejte kód SOMETHING5 a rázem budeme mít slevu nejen na ně, ale na cokoliv ze zmíněného e-shopu :)

Knížky, hlavně ty motivační a vzdělávací, ty mám úplně nejradši. K nim ideálně kafíčko z oblíbenýho hrníčku... co pak člověku chybí? Snad jen čas na to čtení, pořád ale pracuju na tom, abych si ho uměla víc a víc udělat. A když zrovna nemůžu číst, ale musím třeba pracovat, vždycky si pouštím hudbu, to mi jde hned všechno líp od ruky. 

A nakonec pečení! Pečení je totiž činnost, u které se dokážu naprosto odreagovat, pečením opravdu odpočívám. A brzy vám sem hodím i recept na tenhle luxusní banánovej chlebík, kterej je bez tuku, bez cukru, bez lepku i bez laktózy a je úplně boží! 

A jak nejlíp odpočíváte vy? 

Hlavně klid a nohy v teple! Jaký byl rok 2020?

Kolikrát už jste si někde přečetli, někdy zaslechli nebo si sami pomysleli, že rok 2020 byl "prostě divnej" a že doufáte, že jednatřicátého za ním uděláte velkou tlustou čáru a 2021 bude zase v klidu, fajn a stát za to? Nespíš to ani nespočtete, že? Mám to stejně... Přesto bych ráda i na té magické dvatisícedvacítce chtěla najít něco pozitivního. 

Co mi v roce 2020 udělalo radost a co jsem se naučila? 

Udělalo mi radost, že se mi potvrdilo, že rodina je opravdu to nejdůležitější, co máme a že se o své nejbližší můžu vždycky opřít, zároveň se já snažím být k dispozici jim, a i když se třeba dlouho nevidíme nebo se nám naruší společné plány, pořád se máme rádi a máme jeden druhého. 

Naučila jsem se být zase sama se sebou, a taky mi došlo, jak moc důležité je "prostě tady občas jen být jeden pro druhého". 

Udělalo mi radost, že se nám v práci osvědčily homeoffisy, že nám to všechno klapalo, i když jsme se klidně tři měsíce fyzicky neviděli, že umíme máknout a samozřejmě mě potěšily i reálné výsledky našeho snažení. 

Naučila jsem se říct nahlas věci, které jsem se dřív bála vyslovit - například si nastavit jasná pravidla v práci, líp komunikovat ve vztahu, přihlásit se o peníze, upravila jsem "svojí cenu" a stojím si za ní. A víte co? Nikdo s tím nemá problém, nikdo. Fakt se, lidi, nepodceňujte. 

Pochopila jsem, jak důležitý je umět přeorganizovat svoje plány, někdy i svoje postoje a náhled na svět, jak se hodí být flexibilní, mít otevřenou mysl a nekoukat se na věci pouze z jedné strany a jen svým pohledem. A opět se mi potvrdilo, že když něco opravdu chcete, tak to jde. Vždycky to nějak jde!

Často to chce jen poodstoupit o krůček, napočítat do deseti, naklonit hlavu na stranu a hned vidíte řešení. Jen je potřeba tomu těch pár minut klidu dát. To je velké poučení pro mě - neřešit věci s horkou hlavou. 

Dokonce jsem se naučila i víc odpočívat, ale tady mám jetě mezery a hodlám v tom hle směru dál pokračovat a makat na sobě :D 

Říká se, že co nás nezabije, to nás posílí. A ať už byl rok 2020 jakýkoliv, přinesl spoustu poučení a rozhodně mě osobně silnější udělal. 

Kdo byl milován, nebude nikdy zapomenut...

Je zvláštní, jak je dneska braná smrt. Je od nás všech tak daleko, tak rádoby opomíjená, přitom tak blízko každého z nás... A i když počítáte s nejhorším, nejde se na to pořádně připravit. Když jsem ve středu ráno viděla zmeškaný hovor od mamky, měla jsem jasno. "Adri, děda dneska umřel..." "Já vím..." V tu chvíli se mi vlastně asi ulevilo, už se nebude trápit. Ale pak jsem začala mít strach. Strach o mamku, o bráchu, o sebe... O to, co bude.

Přesto, že byl děda teď ke konci hodně nemocný a jeho poslední týdny v nemocnici byly opravdu spíš trápení, měl jinak podle všech, kdo ho zal, a podle toho, co já pamatuju, hezkej život. Takovej, jakej si ho přál. Děda byl veselá kopa a měl kolem sebe vždycky spoustu přátel a milující rodinu. To mě neuvěřitelně hřeje. A i když měl v životě pár těžkých chvil, teď už je všechno v pořádku. Myslím, že teď už sedí někde na stromě, kouká na řeku, drží se konečně zase po celých třiceti letech za ruku s babičkou a vzpomíná na nás. Znáte pohádku Nesmrtelná teta? Jak na začátku sedí Rozum a Štestí na tom stromě a hrozně hezky se na sebe koukají? Tak to jsou přesně oni... 

Když jsem byla za dědou v nemocnici naposledy, věděla jsem, že je to špatný. Tehdy jsme se vlastně rozloučili. On seděl v křesle, kam mu pomohly sestřičky, na který za jakýchkoliv okolností mrkal, a mával mi. Já mu poslala vzdušnou pusu. Byl rozcuchanej a já si dělala srandu, že tentokrát má vlasy horší než já. Jindy byl vždycky upravenej. Jezdíval k nám v košili, v kapse hřeben a dbal na to, jak vypadal. Byl to štramák. Přesto měl občas v slovníku výrazy, který ani nemůžu říct nahlas. Ale to jen pro někoho. Byl upřímněj, rovnej a správňáckej. Na mě nedal dopustit a já to věděla. Já na něj taky ne. Když jsem byla malá, říkával mi, že jsem jeho šmrdolka. Do dneška vlastně nevím, co to přesně znamená, ale strašně se mi to líbí. 

Jako malou mě brával do spíže pro tatranku a nechával mi dopíjet poslední zbyteček piva. Pivo jsem pak už měla ráda celej život. I když sám miloval motorky, mně jí rozmlouval. Stejně jsem tehdy, když jsem se spálila o vejfuk, za ním hrdě šla a ukazovala jsem mu, jaká jsem drsná. Ocenil to. Uměl ty nejlepší uzený šunky na světě. Dokonce za ně dostal od svých kamarádů i řád - naprosto oprávněně. A i když byl občas svůj, uměl pomoct a poradit. Hlavně co se výběru partnerů svých vnoučat týče. Nemám na dědu jedinou špatnou vzpomínku. 

Všichni říkají, že pohřbem se "to uzavře" a je líp. Vím, že děda už pokojně odpočívá a vsadím se, že na tváři má pořád ten lehký úsměv. Stejně je mi najednou smutno, moc smutno. Možná ještě pár slz ukápne, možná to budou dokonce potoky slz. Nevím, jestli dokážou odplavit ten smutek... Ale nakonec, není potřeba smutnit nad dlouhým, hezkým a naplněným životem. 

Pak i to prázdný místo v srdci nahradí vzpomínky... a i já se přes slzy usmívám. Protože takhle by to děda chtěl...

<3 

Co mi dal měsíc v karanténě? 10 hezkých věcí!

Už je to víc než měsíc, co jsem v domácí karanténě kvůli koronaviru. Ne snad, že bych byla nemocná (ťuk, ťuk), ale však víte - nařízení vlády, předběžná opatření a moje práce v onlinu se nijak nevylučuje, takže si tu pěkně sedím ve svém pracovním koutku a přemýšlím, co všechno se za ten měsíc všeobecné hysterie, ale zároveň obrovského útlumu, událo. A co si z toho vzít...

Kafe a rouška - nejlepší kamarádi člověka

1) Budování vztahů

Je to zvláštní a zároveň hezké. Lidi se teď nesmějí moc vídat a navštěvovat, přesto jakoby se semkli a víc drželi spolu. Naštěstí máme Fejsbůky a videohovory, můžeme si díky neomezenému volání hodiny telefonovat nebo si sem tam napsat zprávu či si lajknout fotku na Instagramu. Tohle všechno je teď hlavní spojení se světem a ono to funguje. Já si teď volám s kamarády mnohem víc než dřív a mám pocit, že o dost víc spolu sdílíme. Nemluvě o tom, že když jste měsíc v karanténě s jedním člověkem, vznikne mezi vámi nějaké zvláštní pouto, kdy se snažíte vyjít tomu druhému maximálně vstříc - ať už je to v domluvě o tom, kdo bude zrovna sedět s prací u stolu a kdo na gauči, kdo bude mít poradu v devět a kdo v deset, abychom se nepřekřikovali, kdo zrovna dojde nakoupit anebo kde seženeme pro oba roušky a dezinfekci. Najednou je to takový intimnější :) 

2) Víc času pro sebe

Je to tak, když netrávím hodiny denně v MHD, můžu se věnovat víc sama sobě. I když už jsem měsíc zavřená ve 2kk, je pořád spousta možností, jak se odreagovat. V pondělí si dělám pravidelně nehty, po odpoledních mám víc času na své články a projekty, dokonce jsem se naučila odpočívat u filmů nebo seriálů, a když si je pustím, fakt na ně koukám, není to jen kulisa k další práci. Ou jé! 

3) Důkladné plánování práce 

Tím, že jsem pořád doma, tak mám tendenci sedět stále u počítače a něco si datlovat. Ale zároveň pak zapomínat, co je zrovna za den, takže třeba opominout online poradu. Takže jsem zase začala využívat svoje nástěnky, na které si píšu křídou a plánuju si každý den, kdy se co děje, jaké mám povinnosti a kdy mám co odbavit. Hezky jsem si rozložila práci, abych měla večer a víkend opravdu volný. 

4) Podpora

Ta vzájemná podora mě opravdu okouzlila. Nejen, že se podporujeme doma, ale doslova mě dojalo, když mé oblíbené kavárny začaly otvírat okýnka a "prosit" o pomoc. Za to, že jsem si u nich koupila kafe a koblihu, mi zase darovali roušku, kterou já neměla šanci v tu chvíli jinak získat. Je to jeden z mnoha příkladů, ale jsem strašně ráda, že ta vzájemná podpora tady je a funguje. Podporujeme se ale třeba i s mými prarodiči, kdy si voláme a klábosíme, aby nám (hlavně jim) utekla dlouhá chvíle. 

5) Co se v za karantény naučíš...

Byla to výzva, ale to já ráda. Zkusila jsem si péct svůj první chleba. Vypadal parádně, dobrej zas tak nebyl. Upekla jsem druhej, a ten byl skvělej! Poprvé jsem měla v ruce kvásek, který se snažím udržovat při životě, poprvé jsem dělala velikonoční linecký, zkouším nové recepty, sázím nové bylinky, vyrábím věci jako třeba velikonoční vajíčka jinak, než jsem byla zvyklá doposud. Je to super! 

6) Každodenní procházky 

Karanténa mi paradoxně dala pravidelné procházky venku. Aby mi doma úplně nehráblo, snažím se chodit aspoň na hoďku někam do parku. Nahodím řasy, roušku a mažu. Snažím se vyhýbat lidem a jen čerpat ze slunce, vzduchu a zpěvu ptáků novou energii. Kdo by to byl řekl, jak dobře mi to dělá :D 

7) Uklizeno

Jo, no. Takhle uklizeno a všechno srovnáno jsem už dlouho neměla. Dokonce jsem o víkendu i umyla okna a vyprala záclony, což fakt nedělám ráda. Ale jak se říká - pořádek ve věcech, pořádek v životě. A přesně tenhle čas teď beru právě jako příležitost oboje si důkladně srovnat. 

8) Zdravější já

Řekla jsem si, že čas, kdy mě neláká žádné posezení u pizzy nebo na dortíku, využiju pro své zdraví. Takže se snažím zdravě vařit, když peču, tak zdravě anebo to nezdravé moc nejím. Hlídám si taky pitný režim a skoro každý den vypiju 3 litry tekutin, což je super. Hodně jsem omezila alkohol a kafe. Pravidelně se starám o svoji bolavou ruku a jizvu. Prostě jsem na sebe hodnější. A je pravda, že se cítím moc dobře, a to i v téhle vypjaté situaci. 

9) Prostor na focení 

Nejde to nezmínit, ale výhodou toho, že jsem pořád doma, je to, že si můžu během dne vychytat to nejlepší světlo a odskočit si na půl hoďky něco nafotit. To je pro mě obrovská úleva, odměna, radost... V tomhle je home office k nezaplacení :) 

10) Vlastní sebereflexe 

No jo, člověk má víc času přemýšlet o sobě. A když chce, tak na sobě i pracovat. Já jsem třeba minulý týden dokončila koučovací kurz, který jsem v září začala. Jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná. Nejen díky tomu a díky karanténě jsem si o sobě uvědomila spoustu důležitých věcí. Ale to už je úplně jiný příběh. 

Prostě jsem vám jen chtěla říct, že když chcete, jde to. A i když sedíte zavření doma a vyběhnete si maximálně jednou týdně pro kafe nebo pro chleba, dá se dělat spousta prospěšných věcí. Prospěšných pro sebe i pro druhé... Využijte ten "čas navíc" na něco užitečného. Budete se pak cítit opravdu dobře! A buďte zdraví! <3 

Tak co, jak "užíváte" karanténu vy? Dejte vědět :) 

Víno is vždycky good idea!

Před několika týdny jsem objevila projekt Vinný košt a poznala jeho "rodiče". Jsou jimi sympatický manželský pár Lucka s Jirkou a věnují se mu opravdu jako svému děťátku. A jak všichni jistě víte, můj vztah k vínečku je více než kladný, takže fakt nebylo divu, že jsme si plácli na spolupráci :) Tímto bych vám Vinný košt ráda trošku přiblížila.

Vinný košt je vlastně takový malý festival výběrového vína od menších spřátelených vinařů spojený s dobrým jídlem, doprovodným programem a příjemnou hudbou, to vše někde v městských parcích nebo přímo na náměstí menších měst. No, a i letos na jaře se na podobné akce můžeme těšit, víme zatím o čtyřech. A jak to tam chodí? Jednoduše si koupíte skleničku, chodíte od stánku ke stánku a ochutnáváte. Ty nejlepší kousky si pak samozřejmě můžete koupit sebou domů...
...Víte, když o tom tak píšu, dostala jsem chuť na víno, mometík, dám si skleničku...

A teď zpět... Ptáte se, kde můžete letos Vinný košt zažít? 

18. dubna v Ústí nad Labem
25. dubna v Příbrami
16. května v Jičíně
30. května v Kolíně

Tady najdete všechny informace.

My se s Lukášem chystáme mnimálně na dvě zastávky, i když mám chuť podívat se na všechny, tak snad nám to vyjde. A vám taky aspoň jednu vřele doporučuju. Měli jsem totiž možnost ochutnat pár víneček od spolupracujících vinařstvích a upřímně se ani nemůžu rozhodnout, které víno bylo lepší. Od bílého, které pije hlavně Lukáš, přes šumivé růžové, ze kterého jsme byli odvaření oba, až po červený barrique, který jsem si po deckách vychutnávala hned několik večerů za sebou. No a pochopitelně jsme si dali i luxusní Prosecco ;)

Co vy a víno? Jaké pijete? Dejte mi vědět ;) 

Mé ohlédnutí za rokem 2019

Tak jako každý rok i letos jsem se těšila, až si napíšu tenhle článek. Až si v klidu sednu, udělám si svařák, vezmu si teplé ponožky a pěkně za jazzové hudby se proberu celým tím minulým rokem. Zavzpomínám, usměju se, za něco se pochválím, z něčeho si vezmu poučení a možná si i dám nějaké to novoroční předsevzetí... Tak uvidíme :)

Leden
Začátek ledna, kromě toho, že ještě vyspávám silvestrovskou kocovinu, dostal už předloni úplně nový rozměr. Slavíme totiž s Lukášem výročí, takže právě 5. ledna jsme si užili super randící den, kdy jsme šli do kina, zašli jsme si na véču a dali jsme si dárečky. No a zbytek měsíce se pochopitelně roztočil do kolotoče práce, tiskovek, schůzek, článků a zase další práce... Naštěstí jsem si to mohla celý zpříjemnit aspoň novoročním agenturním večírkem, nějakýma těma burgříkama, divadlem, tiskovkou v Créme de la Créme nebo příjemnou akcí od L'Oreal.

Únor
A přesně z toho důvodu jsem už na začátku února mlela z posledního, To celkem brzy, že? :D Což mi ovšem nezabránilo ještě dodělávat resty z ledna, stihnout tiskovku Maybelline, přípravu na velký tendr v práci, zaskotačit si ve Strakonicích na Pivovarském plese, druhý den ještě zvládnout hory a 11. února boží koncert Good Charlotte. Naprosto vyčerpaná jsem ještě následující den stihla odškolit Instagram a předat několik mouder jedné nejmenované redakci, načež jsem ulehla s rýmičkou a se ztrátou hlasu. Tím pro mě únor skončil a začaly neskutečné peripetie s následným zánětem dutin.

Březen
První půlku března jsem trávila na střídačku v posteli a u doktorů. Bylo to fakt šílený, marodila jsem už 6 týdnů, sezobala troje antibiotika a pořád jsem nebyl zdravá. Nakonec jsem to hecla a vyrazila jsem s Lukášem na koncert a pak do rakouských Alp, kde mi vším tím, jak to tam zařídil, splnil můj letitý sen - ject na prkně z kopce, slunce v zádech a koukat přitom na jezera. A bydleli jsme v chatě, kde jsme přímo z postele koukali na další jezero, hory a západ slunce. Byla to pecka! Poslední březnový týden jsem pořád tak nějak polehávala, ale na poslední víkend jsme vyrazili zakončit sezónu do Špindlu, což byl další můj sen a opět jsem si to neskutečně užila.

Duben
Byť pořád slabá jako moucha, konečně jsem se mohla naplno vrhnout zase do všech sých aktivit, který mi už strašně chyběly. Takže už to zase jelo, tiskovky - třeba skvělou párty v Pragovce, kterou pořádal L'Oreal ku příležitosti uvedení nové řady vlasové péče, projekty, práce, sem tam sklénka s kamarády... A na Velikonoce jsme vyrazili s Lukášem do Berlína. Tohle město miluju, a tak jsem si dala za cíl, aby si ho zamiloval i on. Myslím, že se mi to povedlo :) Zamilovaná jsem byla asi i já, když jsem na konci měsíce dělala dýňovou polívku, myslela na kdovíco a fakt debilně se řízla do ruky a přeřízla jsem si nerv... Tak jsme jeli na šití. A posledního dubna jsme jako vždy jeli slavit Májku s naší letitou partou.

Květen 
Hned na začátek května jsme na pár dní vyrazili s Lukášem do Mnichova, on spíš pracovně, já na poznávačku. Nikdy předtím jsem tam nebyla, a tak jsem si chtěla město pěkně projít a užít. To se povedlo, byť pořád s bolavou a zavázanou rukou. Po návratu jsme sledovali hokej, myslím, že nám opět neunikl ani jeden zápas. Jen jsme si v půlce měsíce odskočili na víkend na Moravu, kde jsme měli velký úkol - seznámit naše rodiče. To, myslím, klaplo úplně v pohodě, takže se všem dost ulevilo :D

Červen 
Tak, můj nejoblíbenější měsíc je tady! Hned první víkend se nesl ve znamení oslav Lukášových narozenin, které trvaly snad tři dny. Další víkend jsme si užili Žižkovské pivobraní, následný víkend ještě pivní festival na Náplavce. Mezitím jsme navštívili skvělou restauraci Avenue, kterou vřele doporučuju, lepší večeři jsem ani nikdy nikde neměla. 18. jsem byla na koncertě SUM41, pěkně na openairu, což byla paráda. No a pak už jsem jen slavila svoje 30. narozeniny. A tahle oslava teprve nebrala konce! :D Potřebovala jsem si přiťuknout snad s každým, koho znám. V práci jsem dostala růžový dort a šáňo, doma se mi hromadily růžové kytice a rodiče mi připravili parádní růžovou garden party. Následně jsme oslavovali ještě s Lukášem, což bylo taky perfektní. Ovšem, a to nemyslím vůbec nijak špatně, ten nejlepší dárek jsem si vlastně dala sama... Mezi těma všema oslavama jsem stihla projít dvěma koly pohovorů a dostala jsem práci svých snů - Šéfredaktorka v televizi Óčko. Takže ještě na konci června jsem dala po 4 letech výpověď v agošce.

Červenec
Na začátku měsíce jsem si potřebovala trošku odpočinout, takže volné červencové dny se hodily. Úplně obyčejně jsem je proležela doma u bazénu :D Pak ale hned nastal docela hell, protože jsem v práci chtěla všechno dokončit a předat jak nejlíp jsem jen mohla. Víkendy jsem pak potřebovala vždycky trochu vypnout, takže jeden jsme byli s Lukášem v Polsku na wellness a za přírodou, jeden jsem ještě slavila narozeniny a další jsem jela na poslední teambuilding se starou prací - na vodu. A během rpacovních dní jsem jen lítala od klienta ke klientovi a makala jako šroubek a taky se už tak nějak psychicky loučila. Všechno to bylo krásný a dojemný a veselý a smutný zároveň.

Srpen 
Čím víc jsem měla práce a svých projektů, které se překvapivě přes léto nakupily, tím víc jsem potřebovala zaměstnat hlavu i jinak. Takže jsem o víkendech se courala po Náplavce, chodila po večerech na drinky, ráno na snídaně, a byť bylo stejně dost věcí nakonec pracovních, udělala jsem si to aspoň hezký :)  V půlce měsíce jsme vyrazili na kamarádovu svatbu, já hned z ní na svůj první teambulding s Óčkem a pak na celkem zaslouženou dovolenou za vínečkem do Rakouska a na Moravu, což jsme si s Lukášem parádně užili. Poslední červencový den jsme zakončili ještě jednou dodatečnou oslavou ve Stromovce na pikniku s partou a mě bylo fakt skvěle. Nicméně pořád mě trápila ruka, která se špatně zahojila, takže jsem věděla, že to budu muset začít zase řešit.

Září 
První den v nový práci byl super, byť to byl samozřejmě hell, který se se mnou vezl celý měsíc. Ale nakonec jsem sama byla překvapená, jak rychle jsem se zajela, jak snadno jsem si přišla na nový postupy a jak dobře se mi tam vlastně dělá. Což bylo jediný štěstí, protože hned na začátku září jsem nastoupila na koučovací kurz, kde se mi moje smýšlení obrátilo úplně naruby a hned první víkend jsem absolvovala dost náročnej, ale strašně nakopávací a motivační workshop. Další víkend už byla na programu Morava a burčákobraní, což si s Lukášem nesmíme nechat ujít. Mezi všemi novými věcmi v Óčku, svými klienty, tiskvokami a svou vlastní agendou jsem si naštěstí vždycky našla čas ještě na nějaký to randíčko nebo relax, za což jsem fakt ráda, že jsem se konečně tenhle rok naučila. No, a na konci měsíce mě čekala po několika konzultacích v nemocnici operace ruky :/

Říjen 
Na začátku října jsem byla na parádním workshopu s Yves Rocher, což jsemsi dost užila i se stehama v ruce. Po vyndání stehů jsem pak zjistila, že se operace nepovedla a že nerv spravit nejde a ruka mě bolí pořád stejně. Pecka. Nicméně nebyl čas na fňukání, práce se sama neudělala, klienti mě úkolovali, koučování si vyžadovalo svou časovou i psychickou investici, články a focení nešlo posouvat a nechtěla jsem odbývat ani kamarády, bývalý kolegy, nový kolegy, koncerty a všechno, co postupně přicházelo. Bylo toho hodně a vlastně ani nevím, jak ten měsíc utekl, ale najednou byl pryč. Ale jeden pěkněj víkend s rodinou v Praze jsme si přeci jen stihli užít :)

Listopad
Hned první víkend jsme s Lukášem vyrazili trochu vydechnout do Lužických hor, následně jsem byla na konferenci Dream Big, na pár koncertech, eventech, kinech, divadlech, večeřích a drincích. A taky jsme si užívali krásný arevný podzim. Navíc jsem teda stále jela ve svém koučovacím moodu. Všechno to mimochodem dost souviselo s prací, ale všechno jsem si to parádně užila. Nakonec jsem ještě byla na povedeném Mafra vánočním večírku a pak už zase bylo na programu řešit ruku... Bude totiž potřeba další operace...

Prosinec
Prosincový kolotoč se roztočil hned 3. a zastavil se až v lednu :D Všechno ale začalo nádherným vánočním večírkem od Yves Rocher, který byl neskutečně fajn a milý. Následoval jazzový koncert, který jsem si teda sakra užila. Pak jsem vyrazila za kámoškou na předvánoční Brno, což jsem si užila zrovna tak. No, a pak to jelo ve velkým stylu - kámoši slavili narozeniny, loučení s kamarádkou, která odjela do Švýcarska, vánoční večírek Óčko, pečení cukroví, vánoční výlet do Drážďan, vánoční večeře s kámošema, vánoční snídaně s klientama, vánoční předávání dárků s Lukášem... A najednou byl Štědrý den :D Ten jsem trávila s rodinou jako vždy a jako vždy byl perfektní. Potom jsme na 4 dny odjeli s Lukášem na wellness na Slovensko a celý rok jsme zakončili na krásným a milým Silvestru a mojí starou dobrou partou z intru.

Co si z toho všeho beru? V porovnání s lety předešlými už vím, že jsem se naučila mnohem víc odpočívat, o něco míň myslet na práci a myslet taky trochu víc na sebe. A to je vlastně i moje předsevzetí do tohoto roku. A věřte, že to vůbec není sobecký.
Pokud totiž já budu v klidu, v pohodě, nebudu mít hlavu zaflákanou kravinama a nebude mě svírat stres, budu mnohem přínosnější a příjemnější i pro svoje okolí. A tak bych si přála vždy být tam, kde být chci, být tam s tím, s kým tam být chci a dělat to, co dělat chci. A to vlastně přeju i vám všem!
Tak! <3

Jak jsem si splnila sen

Říká se, že když něco hodně chcete, tak se vám to splní. Taky se ale říká, že bez práce nejsou koláče. A já říkám, že když víš, co chceš, jdeš si za tím, vytrváš a odmakáš si to, tak toho dosáhneš. A myslím, že takhle nějak jsem si splnila svůj největší životní sen. Zatím.

Dneska je to přesně tři měsíce, co jsem nastoupila do televize ÓČKO jako šéfredaktorka webu. Když jsem si v létě s naším generálním plácla, říkala jsem si, jaký mám štěstí. Jednak proto, že můžu dělat, co mě baví, jednak proto, že můžu dělat právě tohle a že jsem to právě a jen já, koho vzali. Pak mi to ale došlo. Nejde o štěstí. Upřímně, na zázraky nevěřím už dlouho, náhody se podle mě nedějou bez přičinění a štěstí nebo osud? To jsou pro mě tak abstraktní věci, že na nich odmítám stavět svůj život. 

Věřím ale v naplnění snů nebo vizí, za kterými si člověk jde a poctivě se k nim propracuje. Pak dokonce věřím v nějakou formu štěstí, která se dostaví jako emoce či stav mysli. A šťastná? To já teď opravdu jsem. Aby taky ne! Splnila jsem si něco, co jsem si vysnila někdy v patnácti letech. Pamatuju si to skoro přesně. Byla to jedna obyčejná hodina čestiny. Taková jako spousta dalších předtím. Ale tentokrát se stalo něco jinak. Naše učitelka vzala můj sloh a přečetla ho před celou třídou s pochvalou, že byl nejlepší ze všech. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem v něčem nejlepší. Nebo aspoň tehdy to bylo prvně, co jsem byla schopná to zavnímat a co se mi vrylo do paměti tak, že si to vybavuji ještě dnes. Najednou bylo něco, v čem jsem nejlepší. A já jsem si řekla, že přesně takhle to chci mít i dál - chci dělat něco, v čem jsem nejlepší. A tak jsem se rozhodla, že se stanu novinářkou. 

Můj vlastně dětský sen se v průběhu let maličko obměňoval a nabíral na jasnějších rysech, to nepopírám. Ale to gro tam pořád bylo a nakonec jsem mu dala i úplně zřejmou podobu - jednou chci být šéfredaktorka něčeho velkýho, co každý zná. A protože tehdy mi v hlavě rezonovala MAFRA, chtěla jsem se dostat právě tam. A tak tam jsem. 

Po patnácti letech, což je přesně polovina mýho života, jsem tam, kde jsem chtěla být. Ta cesta nebyla snadná, měla spoustu odboček, pár odpočívadel, sem tam jsem se dokonce i trošku zatoulala... Ale nikdy jsem neztratila směr. A to opravdu nebylo štěstí, co mě vedlo dál. Dokonce jsem neměla ani žádnou mapu, ani plán nebo kompas. Ale spousta a spousta věcí, které jsem za posledních 15 let udělala, pro které jsem se rozhodla, kterým jsem dala přednost před něčím jiným, snadnějším, pohodlnějším, rychleji splnitelným... mě vedla k cíli. 

V poslední době jsem často slyšela, že mám "na psaní a tyhlecty věci" přece talent... Popravdě? Nemám! Na základce jsem měla pětky z diktátů, špatně jsem četla a dlouho jsem si pletla písmenko "p" a "b". Jenže víte co? Ono se dá spousta věcí naučit. Sice nevěřím tomu, že když si něco hodně přejete, tak se vám to vyplní. Ale věřím v to, že když se člověk hodně chce něco naučit a dá tomu ten čas, píli, odhodlání, sem tam pro to něco obětuje, nebojí se dělat chyby, aby se z nich poučil a má v sobě přiměřené množství pokory, tak to jde. Ono se to samo sice nestane, ale člověk si to může prostě vydřít. Což je podle mě v pořádku. 

A tak si teď užívám ten pocit, když sedím v Óčku, mám kolem sebe tým svých kolegů, pod sebou máme krásný brand a za sebou už teď spoustu práce. A ano, v tuhle chvíli - a pro tuhle chvíli - můžu mluvit o štěstí.

A proč to vlastně píšu? Třeba můj příběh někoho inspiruje :) 

Prosecco? Kdykoliv, kdekoliv!

Vy víte, jak velký milovník Prosecca jsem. Já i můj kluk. Zatímco já si s tímto perlivým mokem občas ráda smíchám i nějaký ten drinčík, přítel ho nejraději pije samotné, teď si navíc oblíbil přidávat si do něj domácí jahodový sirup, který jsem mu před časem "vyrobila" :) Zkrátka Prosecco u nás doma dost frčí.  A tak není divu, že jsme si ho nabalili i na naši letošní dovolenou. Respektive část našich zásob nám nabalil Kaufland, který má svou privátní značku, o které jsem vám už taky psala. A nám oběma moc chutná!

Řeknu vám, málo co je pro mě větší relax, než si dát drink pěkně u soukromého bazénu... A ano, sice se na té fotce usmívám, protože už jsem zvyklá, ale fakt, že mi přítel tu lahev často bere, není vlastně zas tak veselý...!

Protože je Prosecco celkem komfortní lahev v tom, že je šroubovací, rádi si ho vezmeme i někam ven. Většinou na piknik do parku, tentokrát to bylo na šlapadla na rakouském jezeře.
Pohoda, jazz... :)

No a nakonec, po vzoru všech hotelů v zahraničí, kde jsem za poslední dobu byla, si na dovolené už neumím odpustit Prosecco rovnou k snídani.

Tohle nám opravdu zachutnalo, takže kdybyste ho chtěli také vyzkoušet, najdete ho v regálech Kauflandu. Jmenuje se Prosecco Cultura vini. A je za fajnovou cenu, což také oceňuji ;)

A co vy a Prosecco? Taky na něj nedáte dopustit ? 

P. S. Víc fotek už brzy na mém Instagramu :) 

Granko, retro nebo trend?

Granko, to jsou vzpomínky na dětství, ale klidně i snídaně pro dospěláky v dnešní době. Granko, to je nejoblíbenější a nejprodávanější rozpustné kakao u nás.
Granko, to je bílý hrníček s červenými puntíky.
Je to retro, anebo je to trend? To nechám na každém z vás...

Pro mě je Granko takový mix, jsou to vzpomínky na to, když jsme byli s bráchou malí a každý víkend jsme si k snídani dávali kakao. Dneska je to trendy hrnek, do kterého si ráda Granko občas udělám s přítelem, abychom si osladili odpoledne a trochu si odpočinuli, hodili si nohy nahoru a jen tak relaxovali. Ano, u kakaa, proč ne, oba máme rádi sladké! A to tak, že si k hrknu Granka dáme klidně i chleba s medem nebo housku s Nutellou :) 

No, a občas si ho dám i sama. Prostě jen tak.
Mimochodem, zkoušela jsem ho i s bezlaktózovým mlékem a jo, taky je moc dobrý :) 

A teď něco k onomu ikonickému puntíkatému hrníčku - JE ZPĚT! Už je to dávno, co byl naposledy v prodeji. A protože po něm byla velká poptávka, od února je opět přibalený k limitované edici standardního GRANKA 450g. Jupíjajej! 

A co vy, pijete kakao? Jak ho máte nejradši? :) 

 

Tak trochu (ne)šťastný Valentýn

Valentýn. To je panečku diskutovaný svátek. Někdo se bezhlavě vrhá do oslav, a dokud nedostane pugét, nebude mít odškrtnutou romantiku při držení rukou a za svitu svíček, tak se nevzdá. Jiní ho zase naprosto odsuzují, protože to přeci "není náš svátek" a nebudou slavit nějaké americké výmysly, a už vůbec nebudou někomu dávat lásku najevo napovel, že...

Kdo mě zná, tak ví, že já slavím všechno. Všechno a ráda. Vlastně si tak nějak denně hledám každou nicotnou maličkosti, která by se dala jakkoli oslavit. Takže pochopitelně mě nenechává 14. únor chladnou. S mým klukem jsme na tom v tomhle směru za jedno, takže jsme měli společné super plány na celý víkend včetně nějakého překvapení jeden pro druhého. Mělo to být zkrátka parádní a konečně jsme si měli udělat čas sami na sebe a neřešit nic a nikoho. Jenže...

To bych nebyla já, kdybych už v úterý nezačala chraptit a ve středu neulehla s nějakým hnusným zánětem v krku, horečkama a antibiotikama. A co hůř, bez hlasu. No prostě jsem úplně přestala mluvit. Jo, přítel si sice zavtipkoval, že to je ideální nastavení na parádní víkend, ale pak mě viděl a bylo i jemu jasný, že z našich plánů nebude nic.

Takže letošní Valentýn vypadal asi tak, že já jsem ležela, sotva jsem se pohnula a jen jsem kývala nebo kroutila hlavou. Muž mi udělal čaj, přikryl mě dekou, báječné růžové Prosecco, které mi koupil, přede mnou zase raději schoval, sedl si ke mně a vyprávěl, jak se přes týden měl. O víkednu vařil, myl nádobí, prostě se staral. Já byla pochopitelně akorát naštvaná, že jen ležím a nic se mnou není a že padly všechny naše plány. Ufucla jem se sama na sebe!

Ale pak, s další dávnou čaje, jsem si ale uvědomila tu pošetilost. A okamžitě jsem cítila nesmírnou vděčnost, že mám po boku někoho, komu je to všechno vlastně jedno. Usmrkaná, ukašlaná a zpocená jsem na konci víkendu zachraptěla, jak mě to naštvalo, že nám ten víkend nedopadl tak skvěle, jak jsme chtěli. Odpověď byla vcelku jasná: "Ale zlato, vždyť každej náš víkend je skvělej!"

A o tom to je. Občas vám sice krachnou parádní plány, nekonají se velká překvápka a nedojde na žádné omamné oslavy. Ale vem to čert, když máte vedle sebe někoho, kdo vám vymačká do čaje citron a ještě je za to rád. Protože tak jako tak jsme víkend strávili spolu. Udělali jsme si čas sami na sebe a neřešili jsme nic a nikoho. A byl to ten nejusmrkanější, nejukašlanější a nejroztomilejší Valentýn, jakej jsem kdy zažila :)

♥♥♥♥♥

Mé ohlédnutí za rokem 2018

Nebudu vám lhát a řeknu vám to rovnou, rok 2018 byl prostě boží! :) Byl plný lásky, štěstí a smíchu. Myslím, že to byl můj nejšťastnější rok vůbec. Byl plný akcí, nových zážitků, nových přátelstvích, nových pocitů. Prostě... krásno.

LEDEN
Všechno to, co jsem zmínila výše, měl na svědomí z velké části přítel, se kterým jsme se dali hned z kraje ledna dohromady. Na začátku měsíce mě opět čekal lyžák s prváky ze střední školy. Rovnou z Hochfichtu jsem tehdy jela na firemní novoroční večírek, což byl trochu punk, ale nic, co by mě mohlo rozhodit. V půlce měsíce jsem byla na krásné tiskovce od L´Oreal, který uváděl na trh Sugar Scrubs. Následovaly aktivity jako divadlo, únikovka - těm jsem letos dost přišla na chuť, večery s deskovkami nebo contentové školení Smart Talk.

ÚNOR
Byť krátký měsíc, stihnout se toho dalo celkem dost. Například Pivovarský ples ve Strakonicích a hned druhý den Beer-pong. Tuhle srandu jsem hrála prvně v životě, nechala jsem se do toho navézt od sestřenky a po dost dlouhé předešlé noci na pivovarském plese a ještě po fandění na hokeji v pekelný zimě jsem měla spíš chuť umřít než se někde společensky prosazovat. Přihlášených bylo tehdy asi 32 týmů a my jsme si se sestřenkou vybojovaly krásnou bronzovou medaili :) Po zbytek měsíce už jsem se raději držela jen v burgrárnách, kině, divadle, kavárnách a na hokeji. Kromě jednoho víkendu, kdy mi přijeli na návštěvu do Prahy rodiče a absolvovali jsme tour de pub aneb výprava po Praze za těma nejlepšíma pivovárkama :)

BŘEZEN
Březen byl trochu víc sportovní, víkendy jsem trávila víceméně s přítelem na hokeji a 2x jsem vyrazila na čtyřdenní hory. Jednou právě s přítelem, podruhé to byl výlet firemní. Oboje Rakousko, oboje naprosto boží. Kromě toho jsem ještě stihla zorganizovat pro klienta první kreativní workshop, můj první event ever. Což sebou neslo mraky příprav, ale výsledek nakonec stál za to. Kromě toho jsme pokračovali v deskovkových večerech, nejrůznějších snídaní a byla jsem na hodně povedeném eventu se značkou Mixa.

DUBEN
Začalo přicházet to pravý jarní počasí, který naprosto miluju. Konečně zase přišly na řadu drinky na teráskách, piknik ve Stromovce, drinky na Náplavce, výlety na Kašperk nebo Červenou Lhotu, drinky na Letný :) V půlce měsíce jsem byla pozvána na skvělou módní přehlídku Michala Marka (díky Catrice) a konec měsíce jsme oslavili postavením májky u nás "na venkově" :)

KVĚTEN
Květen bych nazvala jako jaro na plný úvazek. Výletili jsme, sledovali mistrovství v hokeji a užívali si každej krásnej den. Kamarád otevřel svůj další vodácký kemp, ke kterému jsem mu dělala webovky, takže jsme i oslavovali. Znovu se otevřel můj oblíbený rockový klub ve Strakonicích, takže jsme vyrazili na zahajovací koncert a pak ještě na festival Mezi ploty, kterej nás teda ale moc nenadchnul. Byla jsem na příjemné Nespresso akci, na uvedení nových produktů Klorane, na představení nových barviček na vlasy Colorista od L´Orealu a na slavnostním předávání šeku z kampaně Bi-Oil. Dokonce jsem byla 2x v kině, což je co říct, protože já kino vlastně tak trochu odsuzuju. Ale nový Avengers a Dead Poola jsem prostě vidět musela :D
No a velkej krok - zařídila jsem si konečně živnosťák, takže jsem se mohla začít věnovat ještě víc "té svojí psací" práci.

ČERVEN
Jak už to tak mám snad každý rok, červen je prostě nejlepší měsíc. Ano, více práce na sebe nenechalo dlouho čekat a hned začátkem června jsem začala nově psát pro portál Arome.cz, pro který píšu dodnes a děsně mě to baví! Jinak jsme oslavili jak přítelovy, tak moje narozeniny. Jeho byly poctivě rozplánované na piknik ve Stromovce, pořádnej burger, únikovku a koncert Lennyho Kravitze. Moje pak byly slušnej punk ve Strakonicích tradičně na Pivovarské pouti :) Stihli jsme i Žižkovské pivobraní, Prosecco fest, šlapadla na Náplavce, firemní grilovačku... Zúčastnila jsem se konference Instameet a skvělé akce NYX Beauty Awards, navíc jsem přednášela o obsahu na webech na univerzitě. No a parádně jsem si užila koncert své nejoblíbenější kapely Rise Against, která zase po čase zavítala do Čech <3

ČERVENEC
A další věc, která se mi opakuje rok co rok, jakmile dorazí léto, Adri má nejvíc práce! Takže červenec byl hodně v pracovním duchu. Kromě stávající práce a toho, co dělám navíc, mi přibyly ještě další dva projekty. Pak už mi zbyl čas jen sem tam na nějakou večeři nebo Aperol po práci. Ale za co jsem ráda, že jsem díky přítelovi začala jezdit na wakeboardu!

SRPEN
Srpen pokračoval pracovně. Nicméně na nějakou tu zábavu se čas přece jen našel, například jsem se zlepšila na wakeboardu, z čehož jsem měla radost jak malá. Byli jsme v letňáku ve Žlutých lázní, vyrazili jsme na víkendovou vodu, na fesťák Rock for Churchill a na wellness do zámku Lužec, což jsme ještě spojili s návštěvou Karlových Varů.

ZÁŘÍ
Tak, září už bylo o něco veselejší. Byla jsem na zajímavé tiskovce značky René Fruterer, užili jsme si deskovkový víkend, vyrazila jsem na svatbu kolegy, která byla fakt parádní! Nechybělo podzimní moravské vinobraní, což si vždycky strašně užiju - stejně tak i tentokrát. No a na konci měsíce jsme vyrazili s mým drahým na dovolenou, respektive na takovej trip za horama, jezerama, mořem a dobrým jídlem. Nejprve jsme byli v Německu u jezera Chiemsee, odtud jsme přejížděli do Rakouska na ledovec na jednodenní zahájení snowboardové sezóny. Pak následoval výlet k přehradě a tadá do Itálie na kopce, jezera, městečka, Benátky, vínečko, pizzu, moře a tak dále. Po cestě domů jsme se stavili ještě v nádherném Slovinsku. A domů jsme dorazili akorát na Václavskou pouť, kterou jsme si užili jak s rodinou, tak s partou.

ŘÍJEN
Říjen už byl zase mnohem víc pracovní, odstartovala jsem nějaké další projekty v práci, soustředila se na svoje další projekty a na nic jiného už mi vůbec nezbyl čas. Daň za desetidenní dovolenou :D

LISTOPAD
Hned prvního listopadu jsme vyrazili na čtyřdenní výlet do Polska, který by byl úplně boží, kdybych nebyla nachcípaná a neměla rýmičku jako trám. Nicméně na nemoci nebyl prostor, hned po Polsku jsem byla pracovně na předávání cen EFFIE, hned potom na školení Social Restart. Den na to se oslavovalo narození kamarádovy dcery, další den byla v plánu Monopoly night a den poté Martinské hody na Náplavce. Den na to jsem měla už dávno naplánovanou konferenci Dream Big, po které následovaly nějaké pracovní snídaně a večeře, takže není divu, že když se v půlce měsíce vdávala kolegyně, ulehla jsem v horečkách a na svatbu jsem nemohla. Protože ale hned další víkend slavili kamarádi třicátiny, přítel hrál výroční hokej a měla jsem naplánované svařáčky se všemi, s kým jsem se během roku jen málokdy anebo vůbec nepotkala, ulehla jsem po dvoudenním školení Jak na sítě znovu. Být nemocná třikrát za měsíc, to je taky umění.

PROSINEC
Ani jsem se nerozkoukala a už byl prosinec. Tenhle rok neskutečně utekl. A prosinec stejně tak. První polovina byla hodně v pracovním módu, holt v reklamce se nesmíte zastavit, před Vánoci už vůbec ne :) Měla jsem alespoň rozplánované víkendy, kdy jsem chtěla trochu ubrat, takže jeden víkend jsem strávila v horečkách s rodičema v adventní Praze, další víkend jsem posmrkávala na adventních trzích ve Vídni... Ještě před vánočním volnem jsem se stihla sejít se svou redakcí Světa bydlení a uspořádali jsme parádní vánoční besídku s týmem v práci. 20. jsme si udělali štědrovečerní večeři s přítelem a druhý den jsme vyrazili do Alp. Hned po příjezdu následovalo balení dárků a zdobení stromečku, tradiční předvánoční akustický koncert ve Strakonicích a návštěvy příbuzných. Takže jsem mezi svátky ulehla s rýmičkou a kašlíčkem znova. I přesto jsme měli báječný Štědrý den, příjemné svátky a pohodovej Silvestr.

Nový rok jsme si užili s přítelem hezky doma a já měla pocit, že nemůžu bejt šťastnější :) 

Byl to vážně parádní rok! Je úžasný, jak se člověk může cítit, když má po boku toho druhého, se kterým může sdílet všechny svoje zájmy, radosti a vášně. Je to velký štěstí, za který jsem neskonale vděčná. Prvně v životě nemám pocit, že vztah musí být nutně dřina :D
Zároveň jsem se loni opět na 100 % přesvědčila o tom, že když něco opravdu chcete a jdete si za tím, tak toho dosáhnete. Teď tedy mluvím o pracovní stránce.
Loňský rok byl i zkouškou, kdy jsem se konečně naučila bezvýhradně odpouštět.
A nakonec to byl rok, který jsem snad poprvé prožila bez kompromisů.
Neskutečný pocit spokojenosti. A velké díky :)