Kdo byl milován, nebude nikdy zapomenut...

Je zvláštní, jak je dneska braná smrt. Je od nás všech tak daleko, tak rádoby opomíjená, přitom tak blízko každého z nás... A i když počítáte s nejhorším, nejde se na to pořádně připravit. Když jsem ve středu ráno viděla zmeškaný hovor od mamky, měla jsem jasno. "Adri, děda dneska umřel..." "Já vím..." V tu chvíli se mi vlastně asi ulevilo, už se nebude trápit. Ale pak jsem začala mít strach. Strach o mamku, o bráchu, o sebe... O to, co bude.

Přesto, že byl děda teď ke konci hodně nemocný a jeho poslední týdny v nemocnici byly opravdu spíš trápení, měl jinak podle všech, kdo ho zal, a podle toho, co já pamatuju, hezkej život. Takovej, jakej si ho přál. Děda byl veselá kopa a měl kolem sebe vždycky spoustu přátel a milující rodinu. To mě neuvěřitelně hřeje. A i když měl v životě pár těžkých chvil, teď už je všechno v pořádku. Myslím, že teď už sedí někde na stromě, kouká na řeku, drží se konečně zase po celých třiceti letech za ruku s babičkou a vzpomíná na nás. Znáte pohádku Nesmrtelná teta? Jak na začátku sedí Rozum a Štestí na tom stromě a hrozně hezky se na sebe koukají? Tak to jsou přesně oni... 

Když jsem byla za dědou v nemocnici naposledy, věděla jsem, že je to špatný. Tehdy jsme se vlastně rozloučili. On seděl v křesle, kam mu pomohly sestřičky, na který za jakýchkoliv okolností mrkal, a mával mi. Já mu poslala vzdušnou pusu. Byl rozcuchanej a já si dělala srandu, že tentokrát má vlasy horší než já. Jindy byl vždycky upravenej. Jezdíval k nám v košili, v kapse hřeben a dbal na to, jak vypadal. Byl to štramák. Přesto měl občas v slovníku výrazy, který ani nemůžu říct nahlas. Ale to jen pro někoho. Byl upřímněj, rovnej a správňáckej. Na mě nedal dopustit a já to věděla. Já na něj taky ne. Když jsem byla malá, říkával mi, že jsem jeho šmrdolka. Do dneška vlastně nevím, co to přesně znamená, ale strašně se mi to líbí. 

Jako malou mě brával do spíže pro tatranku a nechával mi dopíjet poslední zbyteček piva. Pivo jsem pak už měla ráda celej život. I když sám miloval motorky, mně jí rozmlouval. Stejně jsem tehdy, když jsem se spálila o vejfuk, za ním hrdě šla a ukazovala jsem mu, jaká jsem drsná. Ocenil to. Uměl ty nejlepší uzený šunky na světě. Dokonce za ně dostal od svých kamarádů i řád - naprosto oprávněně. A i když byl občas svůj, uměl pomoct a poradit. Hlavně co se výběru partnerů svých vnoučat týče. Nemám na dědu jedinou špatnou vzpomínku. 

Všichni říkají, že pohřbem se "to uzavře" a je líp. Vím, že děda už pokojně odpočívá a vsadím se, že na tváři má pořád ten lehký úsměv. Stejně je mi najednou smutno, moc smutno. Možná ještě pár slz ukápne, možná to budou dokonce potoky slz. Nevím, jestli dokážou odplavit ten smutek... Ale nakonec, není potřeba smutnit nad dlouhým, hezkým a naplněným životem. 

Pak i to prázdný místo v srdci nahradí vzpomínky... a i já se přes slzy usmívám. Protože takhle by to děda chtěl...

<3