O mně

pondělí 2. prosince 2019

Jak jsem si splnila sen

Říká se, že když něco hodně chcete, tak se vám to splní. Taky se ale říká, že bez práce nejsou koláče. A já říkám, že když víš, co chceš, jdeš si za tím, vytrváš a odmakáš si to, tak toho dosáhneš. A myslím, že takhle nějak jsem si splnila svůj největší životní sen. Zatím.


Dneska je to přesně tři měsíce, co jsem nastoupila do televize ÓČKO jako šéfredaktorka webu. Když jsem si v létě s naším generálním plácla, říkala jsem si, jaký mám štěstí. Jednak proto, že můžu dělat, co mě baví, jednak proto, že můžu dělat právě tohle a že jsem to právě a jen já, koho vzali. Pak mi to ale došlo. Nejde o štěstí. Upřímně, na zázraky nevěřím už dlouho, náhody se podle mě nedějou bez přičinění a štěstí nebo osud? To jsou pro mě tak abstraktní věci, že na nich odmítám stavět svůj život. 

Věřím ale v naplnění snů nebo vizí, za kterými si člověk jde a poctivě se k nim propracuje. Pak dokonce věřím v nějakou formu štěstí, která se dostaví jako emoce či stav mysli. A šťastná? To já teď opravdu jsem. Aby taky ne! Splnila jsem si něco, co jsem si vysnila někdy v patnácti letech. Pamatuju si to skoro přesně. Byla to jedna obyčejná hodina čestiny. Taková jako spousta dalších předtím. Ale tentokrát se stalo něco jinak. Naše učitelka vzala můj sloh a přečetla ho před celou třídou s pochvalou, že byl nejlepší ze všech. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem v něčem nejlepší. Nebo aspoň tehdy to bylo prvně, co jsem byla schopná to zavnímat a co se mi vrylo do paměti tak, že si to vybavuji ještě dnes. Najednou bylo něco, v čem jsem nejlepší. A já jsem si řekla, že přesně takhle to chci mít i dál - chci dělat něco, v čem jsem nejlepší. A tak jsem se rozhodla, že se stanu novinářkou. 

Můj vlastně dětský sen se v průběhu let maličko obměňoval a nabíral na jasnějších rysech, to nepopírám. Ale to gro tam pořád bylo a nakonec jsem mu dala i úplně zřejmou podobu - jednou chci být šéfredaktorka něčeho velkýho, co každý zná. A protože tehdy mi v hlavě rezonovala MAFRA, chtěla jsem se dostat právě tam. A tak tam jsem. 

Po patnácti letech, což je přesně polovina mýho života, jsem tam, kde jsem chtěla být. Ta cesta nebyla snadná, měla spoustu odboček, pár odpočívadel, sem tam jsem se dokonce i trošku zatoulala... Ale nikdy jsem neztratila směr. A to opravdu nebylo štěstí, co mě vedlo dál. Dokonce jsem neměla ani žádnou mapu, ani plán nebo kompas. Ale spousta a spousta věcí, které jsem za posledních 15 let udělala, pro které jsem se rozhodla, kterým jsem dala přednost před něčím jiným, snadnějším, pohodlnějším, rychleji splnitelným... mě vedla k cíli. 

V poslední době jsem často slyšela, že mám "na psaní a tyhlecty věci" přece talent... Popravdě? Nemám! Na základce jsem měla pětky z diktátů, špatně jsem četla a dlouho jsem si pletla písmenko "p" a "b". Jenže víte co? Ono se dá spousta věcí naučit. Sice nevěřím tomu, že když si něco hodně přejete, tak se vám to vyplní. Ale věřím v to, že když se člověk hodně chce něco naučit a dá tomu ten čas, píli, odhodlání, sem tam pro to něco obětuje, nebojí se dělat chyby, aby se z nich poučil a má v sobě přiměřené množství pokory, tak to jde. Ono se to samo sice nestane, ale člověk si to může prostě vydřít. Což je podle mě v pořádku. 

A tak si teď užívám ten pocit, když sedím v Óčku, mám kolem sebe tým svých kolegů, pod sebou máme krásný brand a za sebou už teď spoustu práce. A ano, v tuhle chvíli - a pro tuhle chvíli - můžu mluvit o štěstí.

A proč to vlastně píšu? Třeba můj příběh někoho inspiruje :) 



1 komentář:

  1. to je krásne, že sa ti splnil sen :) ale nič nie je zadarmo..každý, tak ako ty, si to musí odmakať

    WHEN PIGS FLY

    OdpovědětSmazat

Všem děkuji za milé a podnětné komentáře, moc si jich vážím a dělají mi radost! :)