čtvrtek 21. května 2015

Natáhněte pomocnou ruku... třeba i jen tak

To jsem takhle před pár dny buzerovala jednoho svého editora ve StudentPointu za to, že neudělal něco včas, jak měl, a on se mi omlouval s tím, že už se nedostal k počítači protože ho má teď zakázaný? Co prosím? No, od doktora, ochrnul jsem totiž na půlku obličeje a nemůžu teď moc pracovat na počítači, protože mě z toho bolí oko a hlava. Hmmm...



Toto sdělení mě přivedlo opět k zamyšlení. O Vánocích jsem tak trochu s ironií v hlase (nebo aspoň v hlavě) přála všem svým stejně starým kamarádům "Hlavně to zdravíčko..." Jo, jasný, haha, v tomhle věku si budeme přát zdraví, dobrý. No, jenže ono jo.

Dokážete si představit, že se jednoho krásného dne probudíte a svět už najednou nebude tak krásný jako dřív? Něco se stane, cokoli, co změní váš život. Na chvíli, nebo navždy, to je jedno. Najednou to nejste vy a nežijete svůj život, najednou je všechno jinak. A nemluvím zrovna o případu, kdy vyhrajete padesát milionů ve Sportce...

A proto?

Každý by si měl umět uvědomit krásné okamžiky, které prožívá. Měl by si vážit všeho dobrého, co má. A také všeho dobrého, co může dělat. Víte, mám pocit, že lidi se v dnešním světě nemají tolik rádi, jak by mohli. Sami sebe i sebe navzájem, to je jedno. Každý si kope za sebe, zahřívá si tu svojí židličku, kouká se tupě jen před sebe, a to ještě ne moc daleko.

Možná by někdy stálo za to zvednout hlavu, rozhlédnout se a třeba se zeptat, jestli nemůžete s něčím pomoct. Proč? Protože lidé jsou dneska dost hrdí na to, aby o pomoc nežádali. Ale často rádi využijí nabídky. A nikdy nevíte, kdy sami budete potřebovat takovou nabídku.

Víte, jak se může člověku ulevit, když vidí nataženou pomocnou ruku a povzbuzující úsměv?

6 komentářů:

  1. Hej pomáhať si treba, ale strašne sa na to v tomto svete zabúda, považuje sa to za nemoderné, ja sa však snažím pomáhať ako sa len dá, aj v práci hoci toho mám veľa tak sa snažím pomôcť, jasné vrámci možností, ale ak napr. príde nejaký nováčik tak sa ho snažím začleniť do tímu, baviť sa s ním, nech sa necíti tak opustene.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezky napsáno... Já jsem si to uvědomila minulý rok... My jsme možná ještě opravdu mladí na to, abychom si přáli hodně zdraví. Vždycky, když jsem to někomu přála, říkala jsem to spíš proto, že se to prostě říká... A jasně, že jsem tomu člověku nepřála nic špatného, ale zárověň ta slova něměla ani kdovíjaký hlubší smysl. Prostě přání... Jenže když potom onemocní nejbližší člověk, už se to člověku nezdá jako prázdná slova, naopak - nepřeje si nic jiného. A může děkovat, že to není ještě horší onemocnění.. Dobrý článek (y) Skills of Art

    OdpovědětVymazat

Všem děkuji za milé a podnětné komentáře, moc si jich vážím a dělají mi radost! :)