Prostě skříň!

Chápete to? To, že mi za posledních pár dní udělala radost skříň? Upozorňuju, že stará, použitá, nijak moderní, původně připravená na vyhození skříň? No fakt. Chvíli jsem si říkala, jestli už ze mě není pomalu senilní bába, když se dokážu takhle radovat téměř ze starožitnosti. Ale moje knížky konečně mají své počestné místo a ta skříň mi dokonale doplnila pracovní koutek. Jo, jsem fakt stará. A nudná. Ale ta skříň...

Tu skříň mi přivezl můj kolega. Nedavno jsem u něj byla řešit pracovní záležitosti a všimla jsem si jí, že stojí zaprášená na chodbě. Připravená na vyhození. Pronesla jsem, že by se mi přesně taková skříň hodila na knížky, protože je válím všemožně po bytě, kde zrovna nepřekáží, a je mi jich líto. A po několika týdnech... Tadá, skříň mám v pokoji. Třikrát jsme ji přestěhovali z rohu do rohu, než jsem usoudila, že takhle na rohu je dokonalá. 

Během toho, co jsem z ní utírala prach, jsem přemýšlela, kdo ji asi používal přede mnou. Co to bylo za lidi. Kde ji měli. Co v ní měli. Jestli se jim také tak kývala ze strany na stranu a měli strach, že jim spadne na hlavu. I když je to naprosto naivní, šuplíček jsem otvírala se zvědavostí, jestli v něm původní majitelé něco nezapomněli. No jasně že ne, nejsou šáhlí. To spíš já. 

Tak jsem si do poliček naskládala věci, které o to přímo žadonily - knihy, šperkovnici a krabice, ve kterých mám časopisy, papíry, bločky a deníčky, prostě poklady... 

Přítel se nechal slyšet, že takhle si využití té skříně fakt nepředstavoval. A jak asi?