Something Sometimes: Fakt hustá tiskovka s Garnier Fructis Densify

V úterý jsem měla spolu s několika dalšími bloggerkami možnost zúčastnit se tiskovky k produktové řadě od Garnier - vlasové řadě Fructis Densify. A protože heslo zní "Nebuď nafoukaná, buď hustá", PR oddělení značky se nám postaralo o opravdu hustý zážitek... který nás vlastně i docela pořádně vyfoukal :) Tiskovka se totiž konala v Hurricane Factory v pražských Letňanech a její součástí bylo i to, že jsme si mohly vyzkoušet létání ve vzduchovém tunelu...

Nejprve jsme si však vyslechly prezentaci o řadě Fructis Densify a byly nám představeny všechny produkty, které jsme si mohly osahat, očuchat a vyzkoušet. Tedy šampon, balzám, maska, sérum, pěnové tužidlo i lak na vlasy. Já osobně tuto růžovou řadu znám, mám ji moc ráda a mé vlásky také. Obzvlášť jsem si oblíbila krásnou sladkou vůni a moje vlasy zase objem, který je po použití těchto přípravků velmi snadné udělat a udržet si ho celý den. A navíc dokonale ladí k mé nynější barvě, že :)

Po prezentaci následovala instruktáž, co nás čeká v létacím tunelu, jak se máme správně připravit, jak se budeme dorozumívat a co a jak máme dělat. Když jsme zjistily, že se v tunelu vůbec neuslyšíme, že pod námi pustí vítr rychlostí skoro 200 kilometrů za hodinu a že když se budeme hodně smát, potečou nám sliny po brýlích ( :D), začaly jsme se trošičku bát.

Jakmile jsme si na sebe oblékly kombinézy, nasadily si ochranné brýle, helmu a daly si špunty do uší, adrenalin a tep se nám prudce zvýšily. Nebyl ale čas na přemýšlení, najednou jsme stály všechny v přípravné místnosti a náš trenér (který byl fakt fešák!), už mi podával ruku, aby mě vtáhl do tunelu!

Najednou jsem neměla v hlavě nic jiného, než to, že je to prostě HUSTÝ! Uděláte krok a v tu chvíli se položíte na břicho, jste půl metru nad zemí a letíte. Díky našemu trenérovi profíkovi jsem se cítila celkem jistě, i když samozřejmě adrenalin a lehký třes v rukou a nohou tam byl celou dobu. Vlastně mi při prvním letu (každý let trvá minutu a půl, pak se hned vystřídáte s dalším z party, jakmile se protočíte všichni, jdete zase na 90 vteřin vy a tak dále, a tak dále...) nezbývalo nic jiného, než trenérovi 100% věřit a "naslouchat" jeho gestům a posunkům, abych věděla, co mám dělat, jak mám letět výš, jak zase níž, jak se třeba otáčet a podobně. Když viděl, že někdo začíná panikařit, okamžitě nás chytil, nasměroval, pomohl nám...

Při druhém letu jsem už byla schopná stoupat a klesat i otáčet se úplně sama, najednou jsem si přišla jako největší master. Pak jsem ale jen ucítila silnější proud vzduchu a najednou jsem byla až úplně nahoře v tunelu... a pak jsem zase začala padat dolů... a zastavila jsem se pár centimetrů od země. Chvíli jsem nevěděla, co se děje a jak jsem to udělala, ale když se proces opakoval podruhé a pak ještě potřetí, zjistila jsem, že to je práce našeho trenéra. Žaludek se mi sice trochu houpal, ale když mi došlo, že mě pevně drží a koordinuje celý tenhle fofrlet, uklidnila jsem se. Třetí let byl už vlastně celkem v mé vlastní režii. Batman ze mě teda zatím ještě není, když jsem pak viděla opravdový profíky, jak neskutečně jsou schopní v tunelu bláznit, usoudila jsem, že mám ještě trochu rezervy... Nicméně zážitek to byl parádní!

Po hodince a půl létání následoval ještě krásný, barevný a moc dobrý catering, kde jsme si mohly dát růžové burgery, zelené chlebíčky anebo si udělat vlastní cukrovou vatu. Což není zdaleka tak snadné, jak se na první pohled zdá :)