Bývala jsem pankáčem...?

V úterý jsem se vypravila na koncert své už léta nejoblíbenější kapely - na americké pankáče Rise Against. Bylo to počtvrté, kdy jsem na jejich koncert šla, těšila jsem se jako blázen, ale během cesty na koncert (a možná i z koncertu) jsem měla poprvé takové zvláštní myšlenky... Chvíli jsem si říkala, že jsem na takové věci už prostě stará. Pak jsem si vzpomněla na svého padesátiletého křepčícího taťku na jeho oblíbených metalových koncertech a tuhle myšlenku jsem zavrhla. Blbost! Pak jsem přemýšlela o tom, že jsem strašně zpipinkovatěla - nejspíš svou prací a tím, že jsem se začala tak nějak podřizovat společenským móresům. Nevím... Hlavou se mi honilo, jestlipak ve mě stále ještě, někde hluboko, dřímá ta moje malá rebelská panková dušička. A pak jsem vzpomínala na to, jaké to bylo někdy před sedmi lety, když jsem na takový koncert vyrážela tenkrát...

Tenkrát jsem už tak týden před takovým koncertem nemohla ani dospat. Nejen, že jsem se těšila na svou milovanou kapelu, ale dalece jsem plánovala, co si vezmu na sebe, sháněla ty správně síťované punčochy, kontrolovala, jestli moje kecky jsou dost opyramidované, čerstvě jsem si přebarvila vlasy narůžovo, nehty jsem měla poctivě černé a v hlavě jsem neměla nic jiného než onen večer. A pak jsem se opila a bylo vymalováno.

Tentokrát to bylo jiné. Než jsem se ve shonu a pracovním kolotoči nadála, bylo úterý. Moc velké plánování a myšlenky na koncert bohužel neměly prostor. v 17:58 jsem to zapíchla v práci a odskočila si na záchod převléknout hedvábnou košili za černé tričko s nápisem Rise Against. Obtáhla jsem si černou linku pod okem, upravila tvářenku Bourjois a přetřela jsem si rty leskem Yves Saint Laurent. Prohrábla jsem si prsty s dokonalou francouzskou manikúrou své blonďaté vyžehlené vlasy a zakroutila jsem nad sebou hlavou. V 18:01 jsem už vyrážela na předkoncertní pivo.

Nebudu vám, ani sobě lhát, když jsem dorazila do haly, cítila jsem se divně. Všude plno velmi autentických pankerů, který by mi ještě před nedávnem velmi imponovali. Lidi se tlačili, kelímky s pivem létaly vzduchem a já konečně lehce začala pociťovat napjaté brnění v těle... Když začali moji miláčci hrát, vlítla jsem do kotle a odskákala jsem s rukama v pěst celý devadesátiminutový koncert. Při posledním songu jsem si vyždímala vlasy, setřela si krůpěje potu z čela i šíje, sebrala ze země své rozmlácené Swarovski hodinky a s blaženým úsměvem jsem dorazila domů, kde jsem si nařídila budík na druhý den do práce.

Usínala jsem s hlavou naprosto čistou a jen s jedinou myšlenkou - díky bohu jsem nezpipinkovatěla úplně. Naštěstí "být pankáčem" neznamená mít na sobě řetězy, glády a číro. Být pankáčem znamená mít to v srdci, i když máte sako, podpatky a lesk YSL. A tak jsem ráno zamáčkla budík a přišla jsem do práce o tři čtvrtě hodiny později. Ta malá rebelka ve mě pořád někde je. Uff... a občas vůbec není špatné ji probudit... :)

Máte to někdy taky tak? :)