Zavřeli nám Libeňák... No a co?

Jeden by nevěřil, co s člověkem pražským udělá jeden zavřený most. Když před dvěma týdny zavřeli Libeňák, na chvíli se zdálo, že je konec světa. Půlka Prahy ochromena, zmatena, naštvána... Jo, i já jsem byla naštvaná, hlavně proto, že jsem nevěděla co se děje. Pak mě štvalo to, když jsem zjistila, že jinak než pěšky se z Palmovky do práce prostě nedostanu. Ale pak mi došlo něco úžasnýho...

Lidi teď chodí do práce pěšky. Tak jako dřív. Kdysi, kdysi dávno... Nebo alespoň ti, co pracují v Holešovicích. A když se jim po ránu podívám do tváří, vůbec nejsou naštvané, zmatené ani ochromené. V každé z nich je totiž vlastní příběh, každý si žije svůj minisvět.

Malý kluk si na Palmovce kupuje koblihu a po cestě přes most ji dlabe, cukr má až za ušima a tváří se naprosto spokojeně. Týpek v lakýrkách a v saku vytahuje z podpaží koloběžku a už si frčí. Mladý pár jde s kávou ruku v ruce podél chodníku a živě si povídá. Možná si dají i pusu... Pejskaři se uprostřed mostu zastavují a zdraví se. Babči se setkávají a probírají, jakou slevu mají teď v Kauflandu. Pán ve středních letech jde uprostřed silnice, cvičí rukama, zhluboka dýchá a občas kousek popoběhne. Hipsteři jezdí na skejtu, holky na růžových kolech, sem tam klapou podpatky nějaké slečny v kostýmku. A mezi tím vším bloudí zmatení Japonci...

Já mám sluchátka s hudbou hodně nahlas, jdu prostředkem mostu a v duchu si prospěvuju. A přemýšlím. Dýchám ten najednou čerstvý vzduch, rozhlížím se kolem sebe a usmívám se na lidi. A oni se usmívají na mě.

Víte, proč to píšu? Z ranní cesty do práce se stalo kouzelných patnáct minut, které si užívám. Lidi najedou sundali klapky z očí, přestali spěchat, strkat do sebe, mračit se na sebe, přetahovat se o volné místo v tramvaji... Každý má najednou svých 15 minut "pro sebe". Možná je to dokonce jejich jediných "volných" 15 minut za celej boží den. Vlastně ještě dalších 15, když jsou z práce domů. To já jdu většinou s kolegou a drbeme. Mluvíme, smějeme se, dýcháme... A je to super.

Nehledejte překážky, hledejte řešení. Anebo alespoň alternativy a jiné pohledy na věc. A když se vám něco jeví jako problém, zkuste si z toho udělat něco přínosného pro sebe a svůj malý svět. A občas se do toho světa taky usmějte. On vám to vrátí. I když třeba máte kocovinu a jdete o těch svých 15 minut pozdě na meeting... ;)